Americký kobereček

„Jak jsou dny plné lezavého chladna, víc a víc mi chybí na dlažbě pod jídelním stolem koberec. Zebou mě tam nohy. Možná by nezábly, kdybych tam neseděla u tabletu a nepsala. Jenomže tam sedím, píšu a nohy mám jak dva ledy.

Co si takový kobereček sama uháčkovat? A v tu chvíli jsem si vzpomněla na dceru naší americké tetičky, jemnou a slušnou Helenku. Uměla mizerně česky, ale psala nám dopisy na americkém psacím stroji a potom do hotového textu dodělávala háčky a čárky ručně propiskou, a tou se také na konec dopisu vlastnoručně podepsala.

S touhle Helenkou se nikdy nikdo z nás nesešel osobně.

Jen babička Růženka, sestra Helenčiny matky Anny. A nemohla si Helenku vynachválit, jak je pracovitá, šikovná a nápaditá. Helenka i obyčejné přání k Vánocům a Velikonocům dělala každému originální, vlastnoručně vyšívané. A taky šila, pletla, háčkovala, korálkovala a malovala.

V prosinci 1967 dostala naše rodina od Helenky vánoční balík. Balík byl přehrabaný, ale nic v něm nechybělo, a tak celníci frčky nedostali.

Balík se zdál bezedný a bylo v něm kdeco, ale mě jako malou holku, doslova uchvátil malý kulatý háčkovaný kobereček. Byl udělaný z nastříhaných pásků z igelitových tašek všech druhů, různých jemností a tlouštěk, barev i vůní, některé kousky byly i průsvitné, tedy bezbarvé, některé zase na sobě měly různé zbytky reklamních nápisů v angličtině.

Ten kobereček jsem milovala. A nejvíc proto, že se dal osprchovat, a tak byl vlastně pořád čistý. Byl tak krásný, že dostal čestné místo v parádním pokoji pod malým stolkem s tenkýma nohama a masivními křesly po stranách.

Pak se po letech nějakým záhadným způsobem při stěhování ztratil. Asi to tak mělo být, protože jsme se doma my tři ženské, tedy maminka, ségra a já, nemohly dohodnout, které z nás připadne.

Teď by se mi moc hodil na dlaždice, pod ten kuchyňský stůl. Vidím to tak, že začnu stříhat igelitky na tenké pásky. Tlustý háček mám…“

Tady končí se svojí vzpomínkou na vánoční balík z Ameriky moje přítelkyně z Plzně Sabina Dagmar Vítovcová a já se k její vzpomínce ráda připojím s mojí vzpomínkou!  

Vánoční balík z Ameriky jsme občas dostávali i my, ale byl to trochu jiný vánoční balík, než jaký dostávala rodina Sabiny.

Vánoční balík z Ameriky jsme totiž nedostávali my, ale teta Věra, sestra mého táty, od jejich společného strýce. Bylo tam hlavně oblečení. Mé dvě sestřenice, o několik let starší než já, všechno odnosily a pak to teta s velkou slávou přinesla nadšené a vděčné Irence, která se od svých zhruba deseti let naučila nosit tyto věci hrdě a sebejistě, a když jí jednou spolužačka se smíchem řekla: „Jééé, ty máš na sobě malé šaty, to nevidíš, že si z nich vyrostla?“, sečtělá Irenka se ušklíbla.

„Z ničeho jsem nevyrostla a nejsou to malé šaty! Je to tunika! To se nosí v Americe!“

Díky obnošeným věcem po mých sestřenicích jsem milovala a miluju stále sekáče neboli secondhandy. Zamilovala jsem se do nich okamžitě, jak se u nás po roce 1990 objevily. Ano, secondhandy miluju, protože jsou pro mě vzpomínkou na krásné, i když obnošené věci z Ameriky.