Aviatika se jí zadřela pod kůži. Spisovatelce Tajovské díky Kašparovi učarovalo létání

Během vyvrcholení Dopravního festivalu v Pardubicích si od Společnosti Jana Kašpara převzala jednu z hlavních cen. Právě Jan Kašpar patří mezi postavy tohoto literárního díla. „Samozřejmě každé ocenění potěší. Měla jsem z něj radost. Každé ocenění je motivace.“

Ke Kašparovi oklikou

Tajovská dlouhou řadu let psala knihy ze současnosti. „Pak jsem měla pocit, že toho je dost. Když se blížilo 100. výročí vzniku samostatného Československa a konce první světové války, přivedl mě můj zeť na myšlenku, abych napsala k této události scénář. Začala jsem si dělat rešerše a zjistila jsem, že začátek 20. století je nesmírně zajímavý. Měla jsem tam spoustu námětů ke zpracování. Brněnská televize říkala, že scénář přijme. Pak to bohužel nějak vyšumělo. Ale bylo mi líto téma nezpracovat.“

Nakonec vznikla trilogie, kam se téma Jana Kašpara stejně nevešlo. „Nevěděla jsem, jak to uchopit. Je to známá osobnost, o které toho už bylo mnoho napsáno. Vyšly monografie a spousta prací. Nakonec jsem se na tuto postavu podívala očima vypravěčky románu,“ přibližuje Tajovská.

Rešerše trvaly asi měsíc a prý představovaly nejzajímavější práce na přípravě knihy. „Aviatika se mi zadřela pod kůži. Cítím se v ní teď velice dobře a nechce se mi ji opouštět. Dokončila jsem rukopis o první české pilotce Boženě Laglerové, která není tak známá jako Jan Kašpar, ale její příběh je velice pozoruhodný, dobrodružný a možná i zajímavější. Byla zároveň 13. pilotkou na světě.“

Psaní až po dětech

Tajovská je rodačka z Pardubic a od té doby, co si nastudovala materiály o městě, tak i patriotka. „Dřív jsem ho vnímala jako průmyslové, ale teď když chodím kolem různých budov a pomníků, spojím si to s tím, co už vím a dřív jsem nevěděla. Čerpám z toho, co mi je blízké. Proto teď píšu o našem kraji, o našem městě. Líp se píše, když jste načichlí tou atmosférou.“

Debutovala v roce 2006 souborem novel Jepičí hvězdy. Podle novely Archiv natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film. Následovaly úspěšné romány a povídkové soubory. „Psaní jsem zkoušela jako většina mladých lidí ještě při studiích na střední škole. Měli jsme tam paní profesorku Marboe, která nás podporovala v literární činnosti. Pak přišly jiné starosti. Psát jsem začala, až když se mi uvolnily ruce, když děti odešly z domova. Bylo víc času a od té doby se věnuju psaní.“

I když autorka hodně píše o legionářích a první světové válce, mívají k jejím knihám bližší vztah ženy.