Nechtěla jsem vyvraždit celé město, směje se autorka detektivek Kristýna Trpková

Kristýna Trpková žije v Holicích, vystudovala Gymnázium Emila Holuba. Odmala hraje na klavír a zpívá. Nic jiného než detektivky už jako malá holka nečetla. Po maturitě pracovala jako disponentka zákaznického servisu. Má tři malé děti a říká, že kdyby je neměla, tak už žádné detektivky od Trpkové nejsou. Je to týden, co pokřtila Vetřelce. 11. března to byly tři roky, co usedla k počítači a otevřela svůj první soubor ve Wordu.

Co vás na tom všem, co jste ve spisovatelském světě za ty tři roky dokázala, překvapilo nejvíc?

To je docela složitá otázka, protože mě tak nějak překvapilo úplně všechno. Když jsem začínala psát, tak jsem si od toho neslibovala vůbec nic. Byla jsem na mateřské, nudila jsem se, měla jsem přečtené všechny svoje oblíbené detektivní série. Když jsem sedala k počítači s tím, že zkusím napsat něco vlastního, tak jsem ani nečekala, že to dopíšu, že to někam pošlu a že to někde vydají. První věc, která mě překvapila, byla, jak se všude píše, že to je hrozně složitý proces, že ty spisovatelé čekají na to, až jim vydají knížku třeba několik let, že několik let tu knížku píší. Já jsem ji napsala za tři a půl měsíce, pak mi ji hnedka první vydavatelství vzalo, tak tam přišlo prvotní překvapení.

Spisovatelka Kristýna Trpková|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Píše se o vás, že působíte jako svěží závan na literární scéně. Proč tomu tak je? V čem je vaše psaní jiné?

Těžko říct. Já si myslím, že je to možná i v tom, jak mám ty detektivky vystavěné. Mám tam většinou jenom jednu oběť. Už to nejsou takové ty krváky, na které si lidi zvyklí, když byl ten velký boom se severskými detektivkami. Lidi jsou zvyklí na to, že tam lidi padají jako hrušky, vždycky to jsou nějací brutální sérioví vrazi, ty vraždy probíhají opravdu morbidně na můj vkus. Já jsem se tomu chtěla vyhnout, i když ta první vražda je taky docela brutální, chtěla jsem se ale vyhnout tomu, abych vyvraždila v jedné knížce pomalu celé město. Myslím, že i v tomto je ta knížka trochu jiná oproti tomu, na co jsou dnes lidi zvyklí.

Vaše příběhy se odehrávají ve vašem bezprostředním okolí, které znáte, byť je tam jistá fikce. Je to z důvodu toho, že třeba ušetříte čas tím, že se nemusíte tolik informovat o tom, jak to prostředí vypadá, aby znělo důvěryhodně?

U mě toto byl hlavní impuls, protože když jsem se pouštěla do psaní kriminálek, tak jsem nevěděla vůbec nic o vyšetřovatelských postupech a nechtěla jsem to ani nikomu sdělovat, že píšu, dokud nebylo jisté, že mi to vezmou. S nikým jsem se neradila a vyhledávala jsem si to sama na internetu. Hodně jsem se toho bála, protože jsem si na tom chtěla dát záležet a chtěla jsem, aby to bylo co nejrealističtější a nejautentičtější. To prostředí pak pro mě bylo takové usnadnění. Lidi si mysleli, že do Holic to dávám schválně kvůli cílové skupině, ale v tom nebyl žádný kalkul, bylo to čistě o lenosti a mém pohodlí. Žiju tam celý život a nemusela jsem studovat reálie.

Píšu surové konce, nejsem na happyendy.

Když v hlavě nosíte nějakou příběhovou linku, myslíte na ni pořád?

Když už se dostanu do fáze, že už mám knížku předvymyšlenou a nějak vidím postavy a začnu se do toho nořit hlouběji a hlouběji, pak už se z toho stává posedlost a nejde to dostat z hlavy. To pak vaříte, staráte se o ty děti a v hlavě si to žije vlastním životem.

Já jsem četla i o lidech, kteří nechtějí číst vaši detektivku do konce, protože se bojí špatného konce.

Opravdu? O těch jsem ještě nečetla. Ale je pravda, že o mně se po těch třech knihách ví, že nejsem úplně příznivcem happyendů. Odkláním se od těch severských kriminálek, kde jsou sérioví vrazi a hodně obětí, tak se hodně odkláním i od těch happyendů, protože mi přijde, že to není úplně reálné, není to uvěřitelné. V běžném životě to z 90 procent takto nefunguje. Když se stane zločin, tak kolikrát pozůstalí i kriminalisti se nedozví, co se vlastně stalo.

Rozhodla jsem se dělat ty konce takové dost surové, aby byly autentické, někomu to přijde drsné, ale já si myslím, že to je i dobrá škola pro lidi. Oni si dneska zvykli na to, že se všechno dozvědí. Kolikrát jsou ty knížky postavené tak, že na konci je úplně do puntíku jim všechno vysvětleno, kolikrát to vysvětlí těm kriminalistům nebo potencionální oběti sám vrah. Mě to vždycky hrozně rušilo, byly dobré knížky, pak přišel ten konec a bylo tam toto, já jako čtenář jsem byla naštvaná. Říkala jsem si, že takhle by se to nikdy nestalo. Jak doteď byla ta kniha dobrá, tak tímhle to ten autor za mě úplně pohřbil. Tomuto jsem se chtěla vyhnout i za cenu toho, že bych se některým čtenářům měla znelíbit.

Proč se styděla za své příjmení? Proč od roku 2018 nežehlí? A jak se pozná dobrá detektivka?