Cau fija, jako to vypada s tima cehnicema?
Jela jsem to odpoledne do Prahy rychlíkem, který měl vyjíždět z Kolína ve 14.28. Před půl čtvrtou budu v Činoherním klubu, říkala jsem si a spokojeně jsem se vyhřívala na sluníčku na lavičce na nástupišti.
Když bylo 14.30., a rychlík nikde, trochu jsem znejistěla. Co se děje? Nikdo nic nehlásí, na tabuli se žádné zpoždění neobjevilo, tak proč to nejede?„Kdybych věděl, že to bude mít zpoždění, jel bych panťákem,“ vztekal se pán vedle mě, zatímco my ostatní nervózně čekali, kdy se rychlík konečně objeví. Čekali jsme marně do 14.45!
Z amplionu se neustále ozývalo hlášení, k jakému nástupišti a odkud přijely vlaky, od jakého nástupiště a kam, jiné vlaky odjíždí, ale o našem zpožděném rychlíku nepadlo ani slovo, a to jsme teoreticky už měli být před Českým Brodem!
Když se zpožděný rychlík konečně objevil, vyloupl se odněkud mladý, hezký pan výpravčí, svižně přeběhl koleje a vyskočil na naše třetí nástupiště, kde na něho čekala nasupená Fuchsová.
„Můžete mi říct, proč jste nehlásili, že má tenhle rychlík dvacet minut zpoždění?“
Nechápavě se na mě podíval. Co ta ženská blbne? Místo aby byla šťastná, že jí to už jede, tak si tady bude vyskakovat?!
„A můžete mi říct, proč se nám někdo neomluvil,“ pálila jsem do něj dál, a víte, co mi odpověděl?
„A co by vám to pomohlo?“ Málem jsem spadla do kolejí.
„Co by mi to pomohlo?! Měla bych pocit, že si České dráhy uvědomují, že nám tímhle zpožděním komplikují život!“
To už ale vedle nás brzdil zpožděný rychlík a do rámusu, který svým brzděním dělal, řekl pan výpravčí očividně nerad něco, co považoval za zbytečné a dal to i tónem hlasu najevo.
„Tak se vám tedy omlouvám!“
Večer jsem seděla do půlnoci u počítače. Když jsem už chtěla jít spát, pípla mi v mobilu esemeska od neznámého čísla.
„Cau fija, jako to vypada s tima cehnicema?“
I když jsem byla hodně unavená, zvědavá spisovatelka ve mně se probudila, místo cehnic jsem si představila černé vrány na poli, a když jsem si neznámé číslo uložila do mobilu jako cehnice, na esemesku jsem odepsala.
„Cehnice huleteli.“
Za chvíli mi přišla odpověď.
„Huleteli? Co to znamená?“ A tak jsem odepsala ještě jednou.
„A co jsou „cehnice“?“
Za pět minut mi zazvonil telefon. A kdo myslíte, že mi volal? Cehnice.
Zvedla jsem to.
„Prosím.“
Na druhé straně jsem uslyšela zvuky z hospody a ženský hlas.
„Halo? Halo?“
„No, prosím? Co potřebujete,“ zeptala jsem se a ta žena okamžitě pochopila, o co jde.
„To je omyl, že jo?“ Zasmála jsem se.
„Ano, je to omyl.“
Víte, moji milí posluchači, kdyby mi vynadala, nezlobila bych se na ni, měla by na to právo, třeba jsou neznámé „cehnice“ pro ni životně důležité a já si z nich dělám legraci, ale neznámá žena řekla, promiňte, já se omlouvám a zavěsila.
Chápete to? Neznámá žena se mi omluvila za to, že se mě o půlnoci omylem zeptala esemeskou, jak to vypadá s cehnicema, a frajer výpravčí mi na dvacetiminutové zpoždění řekne, a co by vám pomohla nějaká omluva?
A jestli někdo z vás ví, co znamenají cehnice, a co znamená fíja, dejte mi vědět, prosím vás! Buď mi napište do Českého rozhlasu Pardubice, nebo zavolejte redaktorce Jitce Slezákové, nebo mi napište z mých webových stránek, www.kdyz.cz.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
