Čest rodiny

Už tehdy jsem žasla nad tím, že se v našem malém městě (a samozřejmě i v jiných podobných městech), hříchy jednoho člena rodiny neodpouští nejenom jemu, ale celé rodině. Kdo, kdy, kde, jak, s kým, proč – na nic se nezapomnělo!

„Tak toho Zelenku bych do rodiny nechtěla,“ rozčilovala se babička v roce 1955. „Jen si to představte, jeho děda, když se vrátil z války - myslela první světovou! - prohrál věno své ženy v kartách! Za týden! A od jeho syna utekla žena zpátky k rodičům! Nedávno jsem ho potkala na mostě a podíval se na mě jako vrah!“

Když někoho zavřeli, a nemusel vraždit, stačilo, že dal někomu v hospodě do zubů, vědělo o tom celé město, podepsalo se to na jeho rodině a jeho děti to měly na sobě jako skvrnu od sazí.

„To je ten, co byl zavřený!“

To jsem slyšela o jednom pánovi celé dětství a koukala jsem po něm se strachem, co zase provede. A když někdo něco ukradl, to jsme také věděli všichni. Potkávala jsem ty zloděje, o kterých si všichni povídali, a přecházela jsem radši na druhý chodník.

Nesmím nikdy nic provést, říkala jsem si už jako dítě. Byla by to ostuda pro celou rodinu! Celé město by si o tom vyprávělo! Nikdy by na to nikdo nezapomněl! Připomínalo by se to mým dětem i jejich dětem…

Že nesmím udělat rodině ostudu, v tom jsem měla jasno odmalička. Podařilo se mi to, na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří v dětství kolem sebe asi neměli odstrašující příběhy malého města - nebo měli, ale nepoučili se z nich.

Když dneska otevřu noviny a čtu jména lidí, kteří někoho okradli či podvedli, pokaždé si řeknu, a co čest jejich rodin? Čest partnera, dětí, rodičů, sourozenců? To jim není hanba, že pošpinili celou svoji rodinu? Nevadí jim, že dělají hanbu svému jménu?

A zaráží mě, že jich je čím dál víc! Tenhle vzal úplatek, a ne jeden. Jiný ukradl miliony, a ne jeden. Někdo přejel člověka a ujel. Ženy, které pracují v bankách, převádějí na své účty peníze, které nejsou jejich.

Jak je možné, že se všichni tihle lidé nestydí pošpinit čest své rodiny? Jak to, že jim nevadí, že na svoji rodinu vylijí kýbl hanby? Jak jejich rodinám musí být, když se dozví, že jsou ve vazbě, protože kradli, podváděli a lhali?

Když v mém dětství někdo něco provedl, dozvěděla se to celá ulice, město, vesnice, a na jeho zločin, malý či velký, už nikdy nikdo nezapomněl.

Dneska se to dozví celý národ a žádná černá skvrna od sazí na nikom neulpí.

Jako by zločin zevšedněl a čest rodiny přestala existovat.

Snad je to jenom dočasné, co myslíte?