Bumerang

Autobus na kolínské nádraží přijel skoro přesně, na čas jel i vlak do Prahy, a když zkouška v Činoherním klubu skončila dřív a já stihla vlak do Kolína po čtrnácté hodině, chtělo se mi zpívat, den je kráááásnýýýý…

Čekala jsem na nástupišti, a když přede mnou zastavil vagon první třídy, a já viděla davy, které se nahrnuly ke dveřím vagonů druhé třídy, nastoupila jsem do jedničky. Za příplatek ji často využívám v pátek odpoledne, kdy jsou vlaky narvané, nebo před svátky, kdy jsou narvané tuplem.

Než jsem otevřela dveře do kupé, dvě vteřiny jsem pobaveně pozorovala elegantní blondýnu kolem čtyřicítky, která nastoupila přede mnou, zavřela mi dveře kupé před nosem a bleskurychle se ve „svém“ kupé zabydlela.

Na jedno sedadlo hodila kabát, na druhé kabelku a na třetí sedadlo u okna, kam si chtěla sednout, hodila luxusní šálu.

Pak se rychle vrátila k zavřeným dveřím a zatáhla závěsy na obou stranách.

Usmála jsem se. Ale no tak, holčičko, to se přece nedělá! Vidíš přece, že lidé teprve nastupují!

Otevřela jsem dveře kupé, pozdravila jsem ji, odpověď nepřišla, roztáhla jsem závěsy, které elegantní blondýna před chvílí zatáhla, a když jsem si chtěla sednout u dveří, elegantní blondýna, která si mezitím sedla k oknu a zahalila se do své luxusní šály, po mně vystřelila jedovatý šíp.

„A to víte, že je tohle jednička?!“

V tu chvíli jsem začala tak strašně ječet, až jsem se lekla.

„Co si to dovolujete?! Co si dovolujete mi drze říkat, jestli vím, že je tohle jednička?!“

„Abyste nebyla překvapená, až přijde průvodčí...“

„Do toho vám nic není, jestli budu nebo nebudu překvapená! Dojíždím dvacet sedm let a ještě nikdy jsem se nesetkala s takovou drzou a hloupou arogancí!“

Když blondýna lapala po dechu, sedla jsem si, vlak se rozjel a já začala přemýšlet, proč jsem po ní tak ostře vyjela. Podobných typů ve vlaku potkávám desítky a nikdy na ně nereaguju.

Proč jsem tedy zrovna teď začala ječet?! 

Přišla jsem na to až v Pečkách, deset minut před Kolínem.

Vrátil se mi bumerang!

V září 1965 jsem nastoupila do prvního ročníku Střední všeobecně vzdělávací školy, což v té době bylo přejmenované Gymnázium.

První den jsem hledala svoji třídu a najednou se pohrdavě ozvalo, Ireno, co ty tady děláš?!

Jistá Eva, která bydlela v naší ulici a patřila k „honoraci“, protože její rodiče pracovali na Okresním národním výboru, se na mě dívala úplně stejně jako elegantní blondýna a i tón jejího hlasu byl stejný.

Tenkrát to sice trochu zabolelo, ale odpověděla jsem jí s úsměvem, že tady budu studovat, protože jsem udělala přijímačky, ale když se mi teď, po tolika letech, bumerang vrátil, elegantní blondýna to schytala...