Chápavá, vstřícná a tolerantní žena

V Kameničkách se zachovalo několik původních roubenek. Tato chalupa v lokalitě Pod hrází je zpodobněná i na historické divadelní oponě v Kameničkách
V Kameničkách se zachovalo několik původních roubenek. Tato chalupa v lokalitě Pod hrází je zpodobněná i na historické divadelní oponě v Kameničkách

Chápavé, vstřícné a tolerantní ženy rády tvrdí, že jsou se svým partnerem šťastné, protože je šťastný On, a On je šťastný, protože ona je chápavá, vstřícná a tolerantní žena.

„On je šťastný. A já jsem šťastná, že On je šťastný. A budeme spolu šťastní až do smrti,“ rozplývala se celé roky Radka, moje kamarádka, o pár let starší. Jednou se mi svěřila, že miluje moře a teplo, ale každý rok s ním jezdí na dovolenou na sever.

 „Ireno, on miluje Norsko, Finsko, Švédsko. Je tam šťastný! Jednou jsem před ním na návštěvě řekla, že miluju moře a teplo! Zarazil se a celý zbytek návštěvy byl strašně smutný. A když za měsíc přišel s tím, že letos bude o dovolené Finsko, jásala jsem štěstím, protože mi bylo jasné, že mi to moje moře a teplo odpustil...“

Její hloupost byla někdy únavná, ale bydlíme od sebe naštěstí daleko, setkáváme se třikrát do roka na kafi v Praze a píšeme si maily, takže se to dalo vydržet. Celé roky jsem se jí pokoušela vysvětlit, že jejího muže vůbec nezajímá, co chce ona a že mu vyhovuje, že je „chápavá, vstřícná a tolerantní“, ale trvala na svém. Je šťastná, když je on šťastný!

Před měsícem na mě čekala před Činoherním klubem, a než jsem se stačila zeptat, co tu dělá, stručně mi to vysvětlila.

„Zařizovala jsem si v Praze něco kolem rozvodu, s dcerou jsme se byly podívat na byt, který si chci koupit a tak mě napadlo, že na tebe počkám. Mám auto u nádraží, hodím tě do Kolína a pak pojedu domů. Balím. Pozítří se od něho stěhuju.“

Doslova mi vyrazila dech! Všimla si toho a s úsměvem pokrčila rameny.

„Pozdě, ale přece! Ireno, za prvé ti chci říct, že jsi měla pravdu. A nejenom ty. Víc lidí mi říkalo, že jsem tak chápavá, vstřícná a tolerantní, až jsem blbá. A nejenom ty jsi mi říkala, že On mě celý život využívá.“

Konečně jsi na to přišla, letělo mi hlavou, ale proboha, proč až teď, když ti bude sedmdesát čtyři?!

„Třeba se ještě zamiluju. Nejsem přece tak stará,“ pokračovala, jako když mi čte myšlenky. Souhlasila jsem.

„Láska kvete v každém věku. Tak povídej. Snad to přežiju!“

S úsměvem mě uklidnila.

„Neboj se! Nebudu tě až do Kolína otravovat tím, co se stalo. To ti řeknu za pět minut a pak už si budeme povídat jenom o tom, jak dobře se máme.“

Než jsme došly k autu, řekly jsme si všechno nové o svých dětech, a když jsme se dostaly z Prahy, Radka mi konečně řekla, co se stalo a řekla mi to opravdu za pár minut!

„Naši chalupu znáš. Je to jeho skvost. Jeho život. Já chalupaření nenáviděla, ale celý život jsem tam s ním jezdila. Aby byl šťastný. Když začal před rokem mluvit o tom, že ji prodá, protože na ni nestačí, v duchu jsem jásala, ale podle svého zvyku, jsem mu to rozmlouvala.

Ale on že ne, že chalupu prodá a koupí si něco malého. Řekl to po vesnici a hned se nám hlásili kupci. Byl z toho sice nešťastný, ale trval na svém. Chalupu prodá.

Jednou seděl smutně u svého rybníčku a nešťastně pozoroval svoje rybičky, o které brzy přijde. Sedla jsem si k němu a řekla mu, aby chalupu neprodával.

Rozzářil se a šťastně se na mě podíval. A tak jsem pokračovala. Že je tady zvyklý. Že si bude těžko zvykat na něco jiného a že stejně bude pořád vzpomínat na tuhle chalupu. A že máme dobré sousedy, kteří mu pomůžou, když bude cokoli potřebovat.

A pak jsem řekla něco, o čem jsem dlouho přemýšlela.

„Až jeden z nás... odejde, tak ten druhý chalupu prodá. Buď ji prodáš ty. Nebo ji prodám já.“

A On se šťastně díval na tu svoji chalupu a pak řekl:

„Ty ne. Ty určitě ne. Já! Já ji pak prodám.“