Chlapi mají rádi potvory

Křehké karafiáty jsou krásné (ilustrační foto)
Křehké karafiáty jsou krásné (ilustrační foto)

Ano, chlapi mají rádi potvory, ale berou si hodné holky, se kterými se nudí. Nemá to logiku. Hodné holky je nudí, ale vezmou si je, žijí s nimi, mají s nimi děti. A pak utíkají za potvorami, protože s hodnými holkami se nudí.

„Když mi bylo pětadvacet, měla jsem obrovskou lásku,“ vyprávěla mi kamarádka

Bohunka. „Bydleli jsme spolu půl roku. Každé ráno jsem mu běhala pro čerstvé rohlíky. Od babičky jsem mu vozila jahodovou marmeládu, kterou miloval. Naučila jsem se vařit jeho oblíbená jídla. Co hodin jsem strávila u sporáku! Každý pátek jsem převlékala peřiny, protože mi jednou řekl, že miluje vůni čistého povlečení... a on mi zdrhl za jednou potvorou!“

Další půl hodinu mi vyprávěla o té potvoře, se kterou on tedy určitě šťastný nebyl a také s ní vydržel chvíli, a když se po pětatřiceti letech potkali, oba před důchodem, zeptala se ho Bohunka, i když to dobře věděla, proč ji vlastně tehdy opustil.

„Víš, Bohunko... jak bych ti to řekl...“ pomalu hledal slova, ale pak to z něj vyjelo. „Tys byla tak strašně hodná, všechno, cos pro mě dělala, bylo takové maminkovsky voňavé, ale Berta... Berta byla potvora! Jó... to byla potvora...“

„A představ si, že se ani po pětatřiceti letech nestyděl zasněně čumět před sebe a

tetelit se při tom,“ vztekle skončila Bohunka svoji úvahu o tom, že chlapi se s hodnými holkami nudí a jdou radši za potvorami.

Potvory jsou jako oheň, o který se spálí každý chlap, který si s ohněm rád hraje. A každý chlap se někdy v životě spálí, zrovna tak, jako si to každý chlap někdy vyzkouší s potvorou. Někdo se skoro nepopálí, jak od ní rychle upaluje zpátky ke své hodné holce, jiný se popálí hodně. Někdo „skákal přes oheň“ mnohokrát v životě a nic se mu nestalo, někoho oheň sežehl tak, že se z toho už nikdy nedostal. Ale že chlapy přitahují potvory i oheň, to my, ženy, víme moc dobře.

Aby nám, hodným holkám, chlapi neutíkali k potvorám, musíme pro to udělat jedinou věc. Chlapi se s námi nesmí nudit. Už to, že si připustíme, že se s námi může náš chlap nudit, je obrovský úspěch, protože jsou ženy, které ani nenapadne, že by toho svého mohly nudit. Jsou si tak jisté svojí péčí, kterou mu dávají, že jim přijde naprosto nepravděpodobné, že by se jejich miláček mohl s nimi nudit.

Ale něco vám řeknu, moje milé posluchačky, vaše péče nevyváží nudu, která s vámi je. Vykašlete se na vaření, vykašlete se na úklid, vykašlete se na nudný stereotyp, a udělejte něco, čím svého chlapa překvapíte. Znejistíte. Pobavíte. Zaženete nudu, kterou s vámi možná cítí!

Bětuška, moje kamarádka, pětapadesátiletá hodná ženská, přišla už před dvaceti lety na jeden fígl, který jí pomohl, aby se s ní její chlap nenudil a neměl chutě na potvoru.

Každý druhý čtvrtek v měsíci šla k holiči.

Každý druhý pátek v měsíci si přinesla domů karafiát.

Každé čtvrté úterý v měsíci si koupila něco hezkého.

Každou třetí středu v měsíci si přinesla druhý karafiát.

Ve svém diáři měla u všech těchto dnů červené kolečko. První karafiát jí prošel. Druhý také. U třetího se jí konečně zeptal, od koho tu kytku má. Bětuška řekla něco neurčitého. Pak si konečně všiml, kdy chodí k holiči a kdy si přinese domů karafiát. Všiml si také, že když si něco koupí na sebe, druhý den přinese zase ten blbej karafiát! A tak jí občas přinesl také kytku. A někdy pro ni nečekaně přišel k holiči. A někdy na ni čekal i u autobusu a šel s ní nakupovat...

Bětuščin manžel se prostě s Bětuškou nenudil. Udržovala ho v nejistotě. A proto ho nikdy nenapadlo, aby někam zmizel za potvorou.