Chleba je nad zlato

Dodnes v některých z nás zůstala tato krutá minulost tak zabetonovaná, že si v pátek říkáme, hlavně nesmíme zapomenout na chleba!

Alespoň já si to říkám, protože jsem dodnes nezapomněla na jednu katastrofickou neděli, kdy nám ráno došel chleba. Tento příběh jsem nazvala:

Chleba je nad zlato.

Byly jsme tehdy tři děti, ve věku 12, 10 a 3 roky a samozřejmě, že od chvíle, kdy maminka spráskla ruce nad prázdnou mísou, kam dávala chleba, jsme měli všichni tři chuť jenom na chleba!

Nejmladší bratříček, který si chleba jindy nevšiml, chodil za maminkou a brečel, cheba, cheba! Nedivila jsem se mu. I já trpěla. Dostali jsme tehdy od babičky sklenici škvarkové pomazánky a já se těšila, jak si namažu ne jeden, ale tři chleby, zašiju se s knížkou do svého pokoje a budu dlouho, dlouho labužnicky jíst a číst...

Jediný, kdo byl v klidu, byl táta. Slíbil nám, že si po obědě dojde na pivo, a chleba přinese z hospody. I maminka byla v klidu. Říkala si, táta sice půjde na pivo, ale vrátí se brzy, protože dětem slíbil přinést chleba!

Ale všechno bylo jinak.

Táta šel po obědě opravdu na pivo, s tím, že si dá jedno a přinese nám ten náš chleba. Ale uběhla jedna hodina, dvě, bylo už skoro půl čtvrté a táta s chlebem nikde.

„Já bych chtěla chleba s tou škvarkovou pomazánkou od babičky,“ zafňukala jsem a to jsem, prosím, nikdy nefňukala! Maminka se na mě překvapeně podívala a pak vzdychla.

„Tak já ti tou pomazánkou namažu knedlík.“

Nadšeně jsem souhlasila a oba mí bratři sdíleli mé nadšení. Maminka nám tedy každému namazala knedlík škvarkovou pomazánkou a já se s chutí zakousla...

Brrr. Hrůza. To se nedalo jíst. Tu strašnou chuť cítím ještě dneska...

To, že táta tu neděli nepřišel ani s chlebem ani bez chleba, není podstatné. Podstatné je to, že od té doby u nás doma už nikdy chleba nechyběl.

Stala se ze mě chlebová královna, která dohlížela na to, aby zásoby chleba nebyly nikdy na nule. A později, když jsem měla svoji domácnost, byl chleba vždycky na prvním místě.

„Proč kupuješ tolik chleba,“ ptával se mě pan Fuchs.

„Protože si chci namazat chleba a ne knedlík,“ odpovídala jsem mu v duchu a radši jsem se naučila chleba zmrazovat.

I maminku (93 let) a tchyni (88 let) jsem naučila, aby si chleba zmrazovaly, protože jsem pokaždé šílela, když mi zavolaly a mezi řečí mi řekly, že nemají chleba. Maminka ve Žlebech zapomněla říct sousedce, aby jí ho koupila a tchyně v Jablonci nad Nisou si zase stěžovala, že je venku vítr a déšť, tak radši zůstane bez chleba a udělá si bramborové placky. Byly spokojené i bez chleba, ale já si okamžitě vzpomněla na knedlík, namazaný škvarkovou pomazánkou.

„Proč si nedáte chleba zmrazit,“ ptala jsem se naštvaně obou. „Já mám v mrazáku pořád zmrazený chleba, housky, rohlíky, a když upeču, zabalím buchty nebo koláč po třech, čtyřech kouscích do alobalu a zmrazím to také! A mám všechno pořád čerstvé!“

Nechtěly o mrazáku ani slyšet, ale já jim ho pořád připomínala a obou jsem se pořád ptala, jestli mají doma chleba, a asi jsem je tím dost otravovala, protože mi po čase obě řekly, že mě poslechly a dávají chleba do mrazáku. Že je to výborné. Že už teď nikdy nejsou bez chleba. Že to měly udělat už dávno, protože chleba je nad zlato...