Radek Režen
S Janou jsme se scházely každý měsíc v naší kavárně, ale tentokrát se uvidíme až po dvou měsících. Byly jsme nemocné, problémy v práci, prostě nám to nevyšlo.
Čekala jsem na ni u stolku před kavárnou, když jsem ji uviděla, jak jde po náměstí, málem jsem ji nepoznala!
Zhubla! A nechala se ostříhat! A také se jinak líčí! Celá omládla! Já vím, je nám pětatřicet, to není žádný věk, ale ona vypadá, jako kdyby jí bylo o deset let míň! A co ta sukně?! Minule určitě neměla tak krátké sukně, to se tedy vsadím!
„Ty máš chlapa,“ vypálila jsem na ni se smíchem, když ke mně došla a Jana přikývla.
Strnula jsem. To snad ne?! Radek, její manžel, je hodný chlap, mám ho ráda a můj Petr také, jezdí k nám na chalupu a my k nim, byli jsme spolu i několikrát na dovolené a letos plánujeme, že spolu strávíme na naší chalupě Silvestra a najednou je všechno jinak…
Nevěděla jsem, co mám říct, ale Jana se spokojeně usmívala, dala si do kafe smetanu, dva pytlíky s cukrem strčila do kabelky, to dělá vždycky, nosí ho mamince, která si pochvaluje, že má cukr do kafe pro návštěvy, pak se napila, protáhla se a kývla na mě.
„Vyrazila jsem ti dech, viď?“ Co jsem jí na to měla říct?
„A ví o tom Radek?“
Přikývla.
„Ví. A schvaluje mi to.“
Vytřeštila jsem na ni oči.
„On ví, že ty… a nevadí mu to?!“
„Nevadí. Říká, že mi to svědčí…“
Chvíli jsme mlčely. Jak asi vypadá, napadlo mě. A kolik mu je?
„Jak se jmenuje?“
„Radek Režen.“
„Radek?! On se jmenuje stejně jako tvůj muž?“
Jana se rozesmála.
„Jo! Aspoň se mi nepletou. Radek jako Radek.“
A pak jsme zase mlčely. Nakonec mě Jana pohladila po ruce.
„Ty to nemůžeš skousnout, co?“
„No… nemůžu… chceme přece společně trávit Silvestra. Přijde mi to docela blbý…“
„A co ti přijde blbý, prosím tě? Vždyť ti říkám, že Radek o tom ví! A mně to svědčí! Už jsem zhubla sedm kilo! Dostanu se do všeho! Sama sobě se líbím! A Radek si to pochvaluje! Prý je to nejlepší dieta, jakou jsem si mohla zvolit… Radek Režen.“
„A kolik mu je? Tomu tvému Reženovi…“
„Jako mně.“
„Režen… to ale není české jméno, viď?“
„Není… měl babičku odněkud… ani nevím odkud… ale to je jedno! Důležité je, že hubnu!“
A zase jsme mlčely, dokud se Jana nerozesmála na celou kavárnu. Pak vytáhla z kabelky kousek papíru, něco na něj napsala a natáhla ke mně ruku.
„Přečti si to… copak bych s tebou vydržela?“
Podívala jsem se, co napsala. Bylo tam jedno slovo. NEŽER. Nechápala jsem vůbec nic.
„A to je co?“
„Ty přece víš, jak se celé roky pokouším trochu zhubnout. A před dvěma měsíci jsem se rozhodla definitivně. Napsala jsem si na lístky NEŽER a dala jsem je všude po bytě. A Radek mi NEŽER přepsal na REŽEN. Prý to vypadá líp! A pak jsme si začali dělat legraci, že hubnu, protože mám milence, který se jmenuje Režen… a tys mi ho… tys mi ho… sežrala!“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
