Děti jako cibule

Později, když už si byly schopné říct, co chtějí, jsem mohla svou předvídavost v těchto základních potřebách každého miminka, utlumit a více se věnovat jejich duši. I tady jsem slavila úspěchy. Cesta k nim byla poměrně jednoduchá - uvedu jeden příklad za všechny.

Když jim byly dva - tři roky, přešly obě moje děti plynule do tzv. batolecí puberty. Nejdříve můj syn a o několik let později „naklusala“ do batolecí puberty i moje dcera.

Batolecí puberta. Doba, kdy děti začnou projevovat svou osobnost, ale ještě nedokáží přesně říct, co po nás chtějí. Tehdy mě oba dokázaly vytočit do takové míry, že bych je zabila – všechny maminky dobře ví, jak to myslím.

A víte, co jsem v takové chvíli udělala?

Nadechla jsem se, usmála se a vztekající se dítě, které řvalo už tak dlouho, že dávno zapomnělo, proč vlastně řve, jsem vzala do náruče a přitiskla pevně k sobě. A přitom jsem mluvila a líbala ho, hladila, smála se, a netrvalo ani půl minuty a vztekloun se proměnil v mého krásného blonďatého chlapečka nebo v moji okatou holčičku.

Protože recept je opravdu jednoduchý, trpím, když vidím maminku, jak vleče své řvoucí dítě za ruku tak, že mu ji málem utrhne, nebo vztekle ječí na své dítě, které se loudá pár metrů za ní, aby si pospíšilo, a ono jde ještě pomaleji, a přitom by stačilo tak málo. Na chvíli se zastavit. Nadechnout se. Usmát se. A pak vzít svoje dítě do náruče a pevně ho k sobě přitisknout. Aby vědělo, že jeho maminka o něm ví a má ho ráda, i když zrovna teď nemá náladu, a pospíchá a ječí a je nervózní – když si maminka udělá čas na minutu klidu, přenese se její klid i na dítě.

A víte, kdy ještě trpím? Když vidím nabalená mimina v kočárcích. Teď ani ještě pořádná zima není, a mimina už vypadají jako cibule!

Triko, svetr, silnější svetr, bundička, fusak, přes fusak deka, čepice vražená do očí, rukavice, které jsou na malých pacinkách jako plácačky na mouchy, kočárek přikrytý ze všech stran, aby do něho náhodou trochu nenafoukalo - a v něm spí napůl udušené dítě, oblečené v několika vrstvách. Dítě jako cibule.

A většinou řve, protože se mu v sauně, pochopitelně, nelíbí.

Takové kočárky většinou veze maminka s bundičkou do pasu a v minisukni a já si pokaždé říkám, sakra, proč ta holka neoblékne svoje dítě podle toho, jak je oblečená ona?!

Ale děti jako cibule nevidíme jenom teď, v pomalu začínající zimě! Vzpomeňte si, jak jsou nabalené na jaře! Šlak mě může trefit, když maminky - i tatínkové, vedou odpoledne z jeslí nebo ze školky svoje děti oblečené tak, jak je tam vedli ráno, když bylo chladno. Zatímco oni během dne svlékli, co se dalo, a do jeslí či školky pro svoje děti přiskotačili v džínách a v tričku, svoji nebohou ratolest navlečou do stejného, teplého oblečení, v jakém ji ráno do jeslí či školky, přivedli.

Pohled na bezmocné chudinky - cibule v kulichách, kozačkách a kožíšcích, které za sebou v odpoledním horku vlečou jejich „vyjarnění“ rodiče, mě ničí na jaře a pohled na děti, které jsou už teď, v listopadu, nabalené v několika vrstvách oblečení jako cibule, mě ničí ještě víc.

Asi založím Stranu proti Cibulím.