Děti milují Áčko a Po O

Děti ve škole (ilustrační foto)
Děti ve škole (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Moje dcera, která má neobvyklé jméno, Rita, se narodila skoro devět let po synovi Filipovi. Bylo mi tehdy třiatřicet. Do první třídy šla až od sedmi, takže jsem ji skoro do svých čtyřiceti vodila každé ráno do školky, a stejně jako před lety s Filipem, i s ní jsem praktikovala naše milované Áčko a milované Po O.

Vysvětlím vám nejprve Áčko, které není tak známé, jako je známé Po O.

Pracovala jsem jako nápověda v kolínském divadle, kde jsme zkoušeli i v sobotu. A místo soboty jsme měli náhradní den v pondělí. A tak se u nás doma stalo pravidlem, že obě moje děti „házely“ v pondělí ve školce Áčko! Házely ho občas i jindy, když mi například v divadle odpadla zkouška a ony hrdě a šťastně hlásily svým milovaným učitelkám ve školce, že zítra „hodí Áčko!“

A potom jsme měli Po O. To se říkalo před čtyřiceti lety, když jsem vodila do jeslí Filípka, a říká se to stále.

Jít domů Po O, milují všechny děti. Tehdy i dnes. A já si myslím, že to není tím, že by se jim nechtělo ve školce po obědě spát. Děti milují jít domů Po O, protože je to privilegium, které nemá každé dítě, a proto těm, kteří mají to štěstí, a jdou domů Po O, ostatní závidí, což těm, kteří jdou domů Po O, dělá, samozřejmě, dobře!

Takže jsme s mými dětmi měli Áčko a Po O. A ještě něco jsme měli. Ráno jsme cestou do školky nikdy nepospíchali. Dodnes lituju některé maminky a tatínky, když vidím jak cestou ke školce, táhnou své děti za ruku a koukají na hodinky, aby byli včas v práci. Tenhle ranní spěch je stresující nejenom pro děti, ale i pro ně. Bohužel to asi v některých případech jinak nejde. A o to víc si uvědomuju, jaké štěstí měly moje děti, které dodnes na Áčko a na Po O, vzpomínají.

I když jsme v divadle měli zkoušky od deseti hodin, do školky jsem děti musela přivézt na osmou hodinu. Ale nepospíchali jsme, měli jsme čas na ranní povídání, na jejich převlečení v šatně, i na rozloučení. Cestou ze školky jsem stačila v klidu nakoupit, doma uklidit a někdy i něco uvařit na večer - to když jsem měla odpoledne zájezd nebo večer představení. Ano, měla jsem obrovské štěstí na pracovní dobu a moje děti měly štěstí, že mohly házet Áčka a chodit domů po O.

Potkala jsem nedávno známou, básnila o svých vnucích a nakonec se mě zeptala, jestli jsem už také babička. Ne, nejsem, odpověděla jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněla na příhodu, starou dvacet osm let!

Když dcera chodila poslední rok do školky, šla jsem jednou pro ni a potkala jsem kousek od školky spolužačku. Bylo jí jako mně, kolem čtyřiceti let, ale na rozdíl ode mě se brzy vdávala a nebylo jí ani dvacet, už měla dvě děti. Teď vezla kočárek a já ji nadšeně zastavila.

"Jiřino, to je tvoje?"

"No dovol,“ zpražila mě pohledem. „To je vnouček! A kdy ty budeš mít vnuka?" Rozesmála jsem se.

"Doufám, že ještě hodně dlouho ne! Kam myslíš, že teď jdu? Pro dceru do školky!"

A vidíte, v červnu mi bude šedesát osm a babička pořád nejsem. Moje Rituška patří do generace, která má jinou představu o životě, než jsme měli my, a i když dítě chce, nepospíchá. A Filip se svojí Pavlínkou, mě také zatím babičkou neudělali!  

I když… kdo ví! Kamarádka Olinka mi vyložila karty a našla v nich přírůstek do rodiny! Takže se třeba babičkou brzy stanu! Karty přece nelžou!