Děti milují Áčko a Po O

Vysvětlím vám nejprve Áčko, které není tak známé, jako je známé Po O.

Pracovala jsem jako nápověda v kolínském divadle, kde jsme zkoušeli i v sobotu. A místo soboty jsme měli náhradní den v pondělí. A tak se u nás doma stalo pravidlem, že obě moje děti „házely“ v pondělí ve školce Áčko! Házely ho občas i jindy, když mi například v divadle odpadla zkouška a ony hrdě a šťastně hlásily svým milovaným učitelkám ve školce, že zítra „hodí Áčko!“

A potom jsme měli Po O. To se říkalo před čtyřiceti lety, když jsem vodila do jeslí Filípka, a říká se to stále.

Jít domů Po O, milují všechny děti. Tehdy i dnes. A já si myslím, že to není tím, že by se jim nechtělo ve školce po obědě spát. Děti milují jít domů Po O, protože je to privilegium, které nemá každé dítě, a proto těm, kteří mají to štěstí, a jdou domů Po O, ostatní závidí, což těm, kteří jdou domů Po O, dělá, samozřejmě, dobře!

Takže jsme s mými dětmi měli Áčko a Po O. A ještě něco jsme měli. Ráno jsme cestou do školky nikdy nepospíchali. Dodnes lituju některé maminky a tatínky, když vidím jak cestou ke školce, táhnou své děti za ruku a koukají na hodinky, aby byli včas v práci. Tenhle ranní spěch je stresující nejenom pro děti, ale i pro ně. Bohužel to asi v některých případech jinak nejde. A o to víc si uvědomuju, jaké štěstí měly moje děti, které dodnes na Áčko a na Po O, vzpomínají.

I když jsme v divadle měli zkoušky od deseti hodin, do školky jsem děti musela přivézt na osmou hodinu. Ale nepospíchali jsme, měli jsme čas na ranní povídání, na jejich převlečení v šatně, i na rozloučení. Cestou ze školky jsem stačila v klidu nakoupit, doma uklidit a někdy i něco uvařit na večer - to když jsem měla odpoledne zájezd nebo večer představení. Ano, měla jsem obrovské štěstí na pracovní dobu a moje děti měly štěstí, že mohly házet Áčka a chodit domů po O.

Potkala jsem nedávno známou, básnila o svých vnucích a nakonec se mě zeptala, jestli jsem už také babička. Ne, nejsem, odpověděla jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněla na příhodu, starou dvacet osm let!

Když dcera chodila poslední rok do školky, šla jsem jednou pro ni a potkala jsem kousek od školky spolužačku. Bylo jí jako mně, kolem čtyřiceti let, ale na rozdíl ode mě se brzy vdávala a nebylo jí ani dvacet, už měla dvě děti. Teď vezla kočárek a já ji nadšeně zastavila.

"Jiřino, to je tvoje?"

"No dovol,“ zpražila mě pohledem. „To je vnouček! A kdy ty budeš mít vnuka?" Rozesmála jsem se.

"Doufám, že ještě hodně dlouho ne! Kam myslíš, že teď jdu? Pro dceru do školky!"

A vidíte, v červnu mi bude šedesát osm a babička pořád nejsem. Moje Rituška patří do generace, která má jinou představu o životě, než jsme měli my, a i když dítě chce, nepospíchá. A Filip se svojí Pavlínkou, mě také zatím babičkou neudělali!  

I když… kdo ví! Kamarádka Olinka mi vyložila karty a našla v nich přírůstek do rodiny! Takže se třeba babičkou brzy stanu! Karty přece nelžou!