Dopis Honzíkovi

Připravila jsem si pro vás příběh manželů – důchodců. Příběh, který se před několika lety opravdu stal. Příběh, který je poučný pro nás všechny, ať jsme mladí nebo starší. Jmenuje se Dopis Honzíkovi.

Jsme s manželem už oba v důchodu, ale na nudu si nestěžujeme. Jsme bývalí učitelé a tak doučujeme žáčky. Manžel doučuje angličtinu a já matematiku. Zájem o naše doučovací hodiny je velký, protože bydlíme na malém sídlišti, kde se všichni navzájem známe, a rodiče jsou rádi, že jejich dítě nemusí chodit daleko a má nás doslova „u výtahu“.

Kromě tohoto našeho koníčka - protože jinak se naše doučování nazvat nedá - máme ještě jednu společnou zálibu. Účastníme se všech možných soutěží v televizi, v rozhlase i v časopisech.

A tak když jsem jednou objevila soutěž na obalech jogurtů, zapojili jsme se do ní také.

„Honzo, když jich sníme pětadvacet, pošlou nám plyšové zvířátko,“ oznámila jsem manželovi a ukázala mu jogurt, který jsem právě přinesla z obchodu.

„Hm… hm… ale musíme si pospíšit,“ prohlásil Honza, když pečlivě prostudoval podmínky. „Soutěž končí koncem měsíce.“

Tak jsme začali jíst jogurty, omývali víčka a za čtrnáct dnů jsem jich dala do obálky pětadvacet a napsala jsem průvodní dopis.

A protože soutěž byla pro děti, napadlo mě, že změním písmo a budu psát jako dítě, což jsem také udělala.

„Vaše soutěž se my moc lýbila. Posilám vobaly a těšim se na plišový zvířatko. Váš Honzík Janeba.“

Schválně jsem psala s chybami, a když jsem manželovi dopis ukázala, myslela jsem, že ho raní mrtvice, jak se smál...

Když jsme za měsíc našli ve schránce obálku, adresa nás rozesmála.

„Honzík Janeba Husova 49 - Kolín 1.“

Obálka byla měkká a opravdu v ní bylo malé plyšové zvířátko s magnetem, které jsme si hned dali na ledničku.

Za týden jsme objevili další soutěž, začali jsme pro změnu jíst smetánky a já za měsíc dávala do obálky dvacet víček a k nim opět dopis, podepsaný Honzíkem Janebou. Netrvalo dlouho a měli jsme ve schránce druhou obálku, opět pro Honzíka Janebu, opět měkkou a opět v ní bylo plyšové zvířátko s magnetem, a tak jsme měli na ledničce už plyšáčky dva!

„Hlídej nám ty soutěže, Věro,“ připomínal mi manžel, kterému se zalíbilo dostávat pitominky pro děti, a já se musím přiznat, že se to zalíbilo i mně.

A když jsem objevila na jogurtech soutěž o dětskou lampičku, opakovalo se všechno do třetice a opět jsme poslali dopis s víčky a opět jsme se těšili, tentokrát na lampičku.

„Taková lampička je přece jenom větší,“ přemýšlel jednou večer nahlas Honza. „Nevejde se nám do schránky.“

Uklidnila jsem ho.

„Neboj se. Pošťačka na nás zazvoní, a když nebudeme doma, dá to některému sousedovi.“

Když šel druhý den Honza z nákupu, čekala na něho u schránek paní Dočkalová, sousedka z přízemí, největší drbna z našeho malého sídliště, kterou nemá nikdo rád.

„Pane učiteli, něco vám přišlo! Pošťačce se to nevešlo do schránky, tak jsem jí řekla, ať na vás nezvoní, že na vás tady počkám, že půjdete za chvíli s nákupem. Viděla jsem vás totiž, jak jdete do samoobsluhy! Vždycky, když jdete s tou černou taškou, jdete do samoobsluhy, že mám pravdu?“

Manžel si od ní vzal obálku, poděkoval a protože jsme se s touhle dámou radši nikdy moc nebavili, utíkal od ní pryč.

Na obálce bylo napsané: Honzík Janeba, tak nám bylo jasné, že to bude určitě lampička a měli jsme pravdu! V obálce byla malá krabička a v ní plochá lampička se skřipcem. Pověsili jsme ji na větev ibišku na jídelním stole a zkoušeli, co všechno při jejím světle uvidíme, také jsme si ji zkusili připnout ke knize … a kdyby Honza nečekal malého Ládíka od sousedů z přízemí, kterého doučoval angličtinu, hráli bychom si s lampičkou ještě teď.

Ládík ale nepřišel, a protože se neomluvil, sjela jsem výtahem dolů, abych zjistila, co se děje.

Otevřela mi jeho maminka a tvářila se divně.

„Co je Ládíkovi, že nepřišel na hodinu? Není nemocný?“ Zavrtěla hlavou.

„Není. Ale už k vám nebude chodit.“ Překvapeně jsem na ni zůstala koukat.

„A proč?“

Ládíkova maminka mlčela. A v tu chvíli se otevřely dveře bytu paní Dočkalové, a naše největší drbna vykoukla na chodbu.
„Protože váš muž je pedofil!“

Málem jsem se skácela. Co to říká?!

„Jak jste na to přišla, paní Dočkalová?“ Největší drbna ze sídliště se ušklíbla.

„Jak? Jednoduše! Píše si s dětmi! A nedávno říkali v televizi, že ti, co si píšou s dětmi, jsou nejhorší! Zrovna dneska mu přišel dopis! A já jsem si moc dobře všimla, co bylo na obálce! Bylo tam: Honzíkovi Janebovi! A kdo by asi starému chlapovi takhle psal? Co? Jedině dítě! Takže váš muž je pedofil!“

Protože maminka Ládíka stála pořád ve dveřích, všechno jsem jí vysvětlila. A vlastně jsem to vysvětlila i paní Dočkalové, která nás samozřejmě u svých dveří poslouchala. Té jsem ještě pro jistotu pohrozila, že jestli tenhle nesmysl bude roznášet po sousedech, podáme na ni trestní oznámení pro pomluvu!

Když jsem to doma řekla Honzovi, chtěl za paní Dočkalovou jít a vynadat jí, ale zazvonil Ládík, tak se šli spolu učit, a když Ládík odešel, už nás to oba trochu přešlo a dokázali jsme se tomu i zasmát.

Ale je pravda, že jsme se poučili. Paní Dočkalové se vyhýbáme ještě víc, a co se soutěží týče – soutěžíme sice vesele dál, ale na Honzíka si už radši nehrajeme...

Na tomhle příběhu, moji milí, nejlépe vidíme, co všechno dokáže jedna drbna. Tady se naštěstí všechno hned vysvětlilo, ale ne vždycky to takhle dobře dopadne.

Myslím si, že každý z nás, zná určitě alespoň jednu, typickou drbnu. Hloupou a zlou. A určitě jste už všichni někdy zažili nepříjemné chvíle, za které mohla právě takováhle typická, hloupá a zlá drbna.

A tak si myslím, že nám vůbec neuškodí, když si právě teď a tady, připomeneme, že si před drbnami musíme dávat dobrý pozor, na to, co říkáme, a nejlepší je, když se s nimi radši vůbec nebudeme bavit!

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, ředitelka Vývoje a výroby

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.