Dva kluci ve vlaku

Nedávno jsem jela z Prahy do Kolína pozdě večer. Šla jsem přímo na nástupiště, kde už postávalo několik cestujících a mezi všemi se vyjímali dva kluci. Oba měli bílé džíny, bílé kožíšky, oba měli vlasy odbarvené na blond a nevím proč, oba se mi zdáli nebezpeční.

Rychlík přijel a já procházela vagonem a vybírala si, ke komu si sednu. Když jedu večer, vždycky si sedám tam, kde sedí aspoň jedna žena. K nám si brzy přisedne další žena, a i když je vagon skoro prázdný, sedí nás v kupé třeba i šest žen a jsme spokojené...

Prošla jsem tedy vagonem a nebudete mi to věřit, ti dva kluci mi teď nepřipadali vůbec nebezpeční! Tak jsem se k jejich kupé vrátila, zeptala se, jestli mají volno, a když s úsměvem přikývli, sedla jsem si vedle nich.

V tu chvíli se před naším kupé zastavila dívka a chtěla k nám vejít, ale nemohla. Kolem ní totiž procházel dost neurvale mladý muž, vrazil do ní nejdřív ramenem a pak ještě batohem. Než se vzpamatovala, šel druhý a udělal totéž. Bum do ní ramenem a bum do ní batohem. Až pak se jí konečně podařilo dveře do kupé otevřít a otlučená ze všech stran, vešla dovnitř.

„Když vidím takové primitivy, lituju, že neovládám bojové umění," okomentovala jsem její otloukání a dívka se usmála a přikývla. Jeden z kluků jí pomohl dát kufr nahoru, a když si oba sedli, vylíčila jsem jim svůj nedávný zážitek na přechodu na Václavském náměstí. Řidička taxi, jemná žena a éterická víla, mě málem zajela a ještě na mě zařvala něco, co by rozhlasové vlny neunesly!

„My si sedneme naproti, ať na vás vidíme! Určitě si budeme ještě povídat," řekl kluk, který seděl vedle mě a oba si sedli naproti mně, vedle té skoro utlučené dívky. Sotva si sedli, vzali se za ruce. Usmála jsem se na ně.

„Když vás tak vidím, jak se držíte za ruce, tak vám něco musím říct. Píšu knihy, všechny začínají na Když... a jedna se jmenuje, Když muž miluje muže..."

Ten mladší a štíhlejší se rozzářil.

„To jste vy! Já si říkal, že vás odněkud znám!" Nadšeně se obrátil na svého kamaráda. „To je paní Fuchsová! Víš, jak mám tu její knížku..." Kamarád přikývl.

„Mám ji taky. Dala mi ji sestra."

Tak jsme si začali povídat o mé knížce, o povídkách v ní, a o tom, která povídka se jim líbila a proč. Nejvíc chválili povídku o sprosté babičce a mě to nepřekvapilo, protože ta se líbí každému, mluvili i o tom, komu a jak moje knížka pomohla, do debaty se přidala i dívka, a kdybych nemusela v Kolíně vystupovat, povídali bychom si dál...

Spustit audio