Dva podvodníci

Alena se rozčilovala, jak je ta její sousedka hloupá a jaké měla štěstí, že soused zrovna vyšel na chodbu! Dávala jsem jí za pravdu a Alena se rozčilovala čím dál víc a svoji nebohou sousedku častovala slovy velmi ostrými.

Když jsem ji potkala za čtrnáct dní, už z dálky na mě smutně kývala.

„Ireno, pamatuješ se, jak jsem nadávala na tu svoji sousedku? Že je blbá, že by si pustila do bytu chlapa, který chtěl zjistit, jak jí odtéká voda v dřezu? Pamatuješ se?“

Přikývla jsem a zvědavě jsem čekala, co mi poví. Alena mávla rukou a povzdychla si.

„Já jsem, Ireno, taky tak blbá!“

A i když se jí moc do vypravování nechtělo, nakonec mi to řekla.

„Šla jsem z nákupu a před naším barákem stál pán. Elegantní a usměvavý.

„Dobrý den, paní Nováková! Čekám tady na vás,“ halekal na mě a já se zarazila. Vůbec jsem ho totiž neznala.

„A copak potřebujete,“ zeptala jsem se opatrně, a on vytáhl desky, něco v nich hledal, a pak povídá, pokud jste paní Nováková, tak mám pro vás přeplatek za elektriku, šest set padesát osm korun!“  Zamračila jsem se.

„Aleno, neříkej mi, že...“

Smutně přikývla.

„Ireno, mně se snad zastavil mozek, či co. Řekla jsem mu, tak pojďte nahoru, nebudete mi přece dávat peníze na chodníku. Vyjeli jsme do pátého patra, on za mnou vlezl do předsíně, a vytáhl pětitisícovku.

„Musíte mi to rozměnit, paní Nováková!“ A to už jsem se neudržela.

„Ty seš fakt blbá!“ Alena sklopila hlavu.

„Já vím. V tu chvíli se mi konečně rozsvítilo a řekla jsem mu, že doma žádné peníze nemám. „Neříkejte mi, že nemáte doma žádné peníze, paní Nováková,“ hlaholil a nakukoval do obývacího pokoje. Srdce mi bušilo, ale nedala jsem se. „Nemám. Budete si muset jít rozměnit.“

Nehnul se ani o centimetr a pořád se mě snažil dostat do obýváku. Naštěstí od vedle vyšla sousedka, viděla otevřené dveře do předsíně a zavolala na mě, Aleno, máš otevřeno! Rychle jsem chlapa vystrkala z bytu ven, sjeli jsme výtahem dolů a já mu před barákem říkám, ať si jde rozměnit, že na něho počkám.

„Nečekejte na mě, paní Nováková, já si ještě něco musím zařídit, a stavím se u vás během hodiny,“ řekl a zmizel.

Chtěla jsem se vrátit domů, ale u dveří jsem zjistila, že nemám klíče. Musel mi je ukradnout z kapsy, když jsme jeli výtahem!

Naštěstí jsem měla ve druhé kapse mobil a zavolala jsem synovi. Měl sice po noční, ale během deseti minut přijel i se snachou, a hlavně s náhradními klíči. Strašně mi vynadal, až se mě snacha zastávala. Šli jsme nahoru, prohlédli jsme celý byt, jestli ten chlap přece jenom něco neukradl, a syn pak šel koupit nový zámek.

Moji milí posluchači a moje milé posluchačky, tihle elegantní, milí a usměvaví pánové i dámy, kteří budou znát vaše jméno a ponesou vám přeplatky, ti se budou objevovat pořád! Nevěřte jim! Nevěřte nikomu! Nepouštějte nikoho do bytu! Řekněte jim, že hned zavoláte policii, aby si zjistila jejich totožnost, a stane se zázrak! Podvodníci zmizí jako pára nad hrncem!