Hřbitovy jsou domovy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Heřmanův Městec - židovský hřbitov
0:00
/
0:00

Narodila jsem se dva roky po smrti mého dědečka, a tak není divu, že maminka a hlavně babička, tehdy padesátiletá, chodily s námi, dětmi, skoro denně na hřbitov. „Hřbitovy, to jsou domovy lidí. A my chodíme navštěvovat hroby lidí z naší rodiny.“

Na tuhle babiččinu větu nikdy nezapomenu. Opakovala ji často a já si, díky ní, vytvořila ke kolínskému hřbitovu velmi blízký vztah. Rodinný vztah. Nechodila jsem na hřbitov, ale chodila jsem domů. Chodila jsem za moji rodinou.

S babičkou, s maminkou a s bráškou, o dva roky starším, jsme nejdříve obešli rodinu a pak jsme procházeli celým hřbitovem a poslouchali ságy o jednotlivých hrobech.

Nasávali jsme do sebe historii kolínských rodů, která se někdy prolínala s přítomností - to když jsme v sobotu nebo v neděli potkali na hřbitově pozůstalé od hrobů, o kterých jsme s bráškou věděli od babičky a od maminky, všechno. Kdo s kým. Kdy a kde. Proč. Věděli jsme všechno o štěstí i neštěstí rodin, o nenávisti, která v některé rodině byla tak velká, že byly na hřbitově hroby dva a jenom v jednom hrobě byl nebožtík, znali jsme tragické lásky i nemoc, na kterou postupně umírala celá rodina.

A také jsme dobře věděli, že vedle hrobu, kde byli pochovaní rodiče babičky, rostou na starých, zapomenutých a proto zarostlých hrobech, lesní jahůdky. Byly malé a sladké. Někdy jsme se hádali s bráškou, kdo z nás si který hrob „sklidí“, a tak se mezi nás musela vložit babička. Vyhnala nás od hrobů na cestičku, kde jsme se uklidnili a teprve potom jsme se mohli vrátit a „očesat“ jahůdky v klidu a míru.

Když jsem vyrostla, vodila jsem na hřbitov své kamarády a později i své lásky a šokovala je tím, co všechno jsem o jednotlivých hrobech věděla. Upozorňovala jsem je na nápisy na pomnících, na známá kolínská jména i na osudy, které připomínaly už jenom data narození a úmrtí.

Věděla jsem, který nápis se musel nechat v padesátých letech vymazat, aby se koncem šedesátých let znovu obnovil a už na svém místě zůstal. Fascinovaly mě tituly, funkce a majetky, které se na pomnících objevovaly před jménem či za jménem, i skrytá ironie proti tehdejšímu režimu, která se chytře schovala do veršů.

Židovský hřbitov v Heřmanově Městci

Prostě jsem chodila na hřbitov jako domů, a tedy ráda. A proč ne? Vždyť babička přece říkala, že hřbitovy jsou domovy lidí, a my chodíme navštěvovat hroby lidí z naší rodiny.

Když se mi narodil syn, chodila s ním na hřbitov moje maminka - teď už i za babičkou a později i za mým bratrem, se kterým jsme se hádali o jahůdky a ještě později i za mým tátou.

I já chodím na hřbitov, nejraději sama. Zastavím se u „mých hrobů“ a povídám si s rodinou. Je zvláštní, že právě tady, na hřbitově, šeptám členům rodiny věci, které bych nikdy neřekla nahlas, před živými.

Jsou to věci většinou smutné, kterými se trápím sama v sobě a pokaždé, když se ze všeho doslova vyšeptám, se mi uleví, protože vím, že ti, kteří leží „v mých hrobech“, mě slyšeli, pochopili mě a vlastně mi i poradili.

A i když nevím, jak to udělali, je pravda, že pokaždé, když se jim vyšeptám ze všeho, co mě trápí, odcházím ze hřbitova klidná a vím, že bude lépe.

A představte si, že brzy zjistím, že lépe opravdu je!

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...