Hulváti muži a psí džentlmeni

Pokaždé si říkám, to těm arogantním majitelům, kteří po svých psech zásadně neuklízí, nedojde, že psí hromádky neroztají se sněhem?! Znamená to, že nejsou jenom arogantní, ale jsou i hloupí? Asi ano.

Přece, když se někdo rozhodne, že jeho přítel bude pes, který s ním někdy spí i v jedné posteli, měl by po něm také uklízet jeho hromádky.

Například já jsem doslova igelitová královna. Mám pytlíky v kapsách, v nákupní tašce, v kabelce, i pan Fuchs je nosí po kapsách, takže náš přítel – pejsek, může klidně udělat to, co potřebuje, protože to po něm sebereme.

A na jeho obranu musím říct, že i on se snaží po sobě uklidit a zahrabává to – sice o kus dál, ale snahu má, protože jeho tisíciletý pud mu velí, aby po sobě zahrabal všechno, co na místě zanechal, aby nikdo nevěděl, že tudy prošel.

Náš první psí kamarád, drsnosrstý jezevčík, byl Ben. Přišel do naší rodiny intelektuálsky tiše v roce 1991 a o deset let později, týden před 11. zářím 2001, intelektuálsky tiše umřel na nemocné srdíčko.

Náš druhý psí kamarád, opět drsnosrstý jezevčík, je Athos, který se narodil týden po 11. září 2001. Do naší rodiny se drze vecpal koncem listopadu 2001. Jak patrno, rozdíl mezi našimi drsnosrstými jezevčíky je zřejmý, nicméně něco společného mají.

Athos má nadprůměrný zájem o jisté, hárající se fenky, stejně jako měl o jisté, hárající se fenky, nadprůměrný zájem Ben. Ten měl svoje vybrané favoritky a při jejich hárání nejedl a intelektuálsky temně a nešťastně občas zakňučel u dveří, zatímco Athos, když se hárají jeho favoritky, mě v pět hodin ráno vzbudí.

A víte jak?

Rozkročený na mě stojí a kvičí, dokud nevstanu, neobleču se a nejdu s ním ven. Když s ním přijdu domů, kvičí zase a tak je to celé dny a noci.

My pejskaři, ať už máme psy nebo fenky, víme, jak psi respektují přání fenky. Když se fence nelíbí pejskova dotěrnost, ožene se po něm, štěkne, a pejsek se okamžitě stáhne a nechá ji být.

Athos, protože je drzý, to pokaždé opatrně zkusí podruhé, ale když ho fenka seřve znovu, tentokrát důrazněji, už se dál o nic nepokouší a jde si spokojeně čmuchat jinam.

Kolikrát jsme si s pejskaři říkali, jací jsou psi džentlmeni. Jakou úctu mají k fenkám. Jak by je nikdy nenapadlo ji kousnout nebo na ni zavrčet za to, že je odmítne, a že je občas odmítne hodně drsně! Nikdy by žádný pes nenapadl fenku za to, že ho odmítla. Nikdy.

Říkáme si také s pejskaři, že by si muži měli vzít z pejsků příklad, a když žena řekne ne, měli by to respektovat. Copak je na tom něco těžkého? Psi respektují fenku, a i kdyby na ni měli sebevětší chuť, nechají si chuť hezky rychle zajít, protože mu fenka dala najevo, že ho nechce. Psi jsou prostě džentlmeni, na rozdíl od mužů – hulvátů, a že jich kolem nás je – které vůbec, ale vůbec nezajímá, že je žena nechce. Tihle muži – hulváti, vůbec, ale vůbec nerespektují, že o ně žena nemá zájem, a hulvátsky se snaží v ní zájem probudit ...

Pánové - hulváti, mám pro vás radu. Vezměte si příklad z pejsků - džentlmenů.