I císař pán chodil na záchod

6. říjen 2019

Na záchod musíme všichni (ilustrační foto)|foto:Fotobanka Profimedia

Tohle mi pokaždé řekla moje babička, která se narodila v roce 1898, když jsem se jako dítě někoho bála nebo styděla. Císař mi sice nic neříkal, ale představovala jsem si na záchodě jiné lidi. Třeba policajta, který chodil naší ulicí a tvářil se, že nás všechny zavře. Nebo učitelku matematiky, která nám říkala, že jsme tak blbí, že z nás ta blbost kape.

Když jsem si tyhle dva, policajta a naší učitelku, představila, jak sedí na záchodě úplně stejně jako já, zabralo to okamžitě.

Časem jsem samozřejmě našla i jiné zbraně, jak si zlidštit a přiblížit člověka, který ve mně vzbouzel strach, stud nebo jiné emoce, ale čím jsem byla starší a sebejistější, tím méně zbraní jsem používala.

K mému absolutnímu odzbrojení došlo kolem mé padesátky. Někteří z vás si možná říkáte, to se ti to odzbrojuje, když jsi celý život zalezlá v divadle, tam zbraně nepotřebuješ, a máte pravdu.

V divadle, kde pracuju od svých osmnácti let, necítím k nikomu stud ani strach – ale co občas ráda pociťuju, je obrovský respekt k některým mým kolegům.

A protože, jak jsem právě řekla, v divadle zbraní netřeba, budu vám vypravovat o obávaném šéfovi hodně známé firmy.

Je přísný, důkladný a pracovitý. Přesně ví, co chce a kdy to potřebuje, ve svých rozhodnutích je dokonalý, na své podřízené je náročný a nic jim neodpustí, a i když na druhou stranu umí jejich práci ocenit, kdykoli prochází firmou, nese s sebou strach, nejistotu a také výpovědi, protože žádný neschopný zaměstnanec ve firmě nevydrží.

Jednou ráno tento obávaný velký šéf zaparkoval na parkovišti před firmou, vystoupil, sáhl do jedné kapsy, pak do druhé, podíval se do aktovky, nakoukl okénkem do auta, ale v tu chvíli kousek od něho zaparkovalo auto a z něho vystoupila jeho manželka, v ruce mobil.

„Zapomněl sis ho na stole, miláčku,“ vysvětlila mu s úsměvem svou přítomnost a obávaný velký šéf hodně známé firmy, k ní rychle došel.

„Ty jsi zlatá! Děkuju ti!" Políbil ji a pak se hlasitě pokáral. „Já jsem holka nezbedná!"

Oba se zasmáli, rozloučili se, jeho manželka odjela a obávaný velký šéf vešel do budovy své firmy.

To, co jsem vám právě teď řekla, slyšel jeden jediný zaměstnanec. Ví bůh, jakým zázrakem se to za necelou hodinu dozvěděla celá firma, ve které se od tohoto rána, změnilo klima. Obávaný velký šéf sice nezměnil své chování ani o milimetr, a přesto ledy v jeho firmě roztály a všichni se radostně nadechli.

A to vše se stalo díky čtyřem slovům!

Já jsem holka nezbedná.

autor: Irena Fuchsová