Irča, Irenka, Iruška, Irén, Iris, Irka

Irena Fuchsová

Konec starého roku byl sice před čtrnácti dny, ale pojďme si ho trochu připomenout třeba i proto, že se na konci starého roku většinou snažíme mít „stůl čistý“ v mnoha směrech. A já si dělala „čisto“ kolem svého jména. Zkuste to také! Možná si pár věcí připomenete a možná přijdete i na něco úplně nového.

K této „čistce“ mě začátkem prosince přivedl pracovní mail od jisté Ireny. Začaly jsme si psát, já ji oslovovala Ireno, protože miluju, když se tak říká i mně, a doslova nesnáším, když se mi říká, Irčo. A představte si, tato Irena mi ve svém druhém mailu napsala, že miluje, když se jí říká Irčo, a doslova nesnáší oslovení, Ireno…

Mamince dali rodiče jméno Irena, v roce 1922. Možná proto, že před čtyřmi lety skončila 1. světová válka a Irena, znamená mír. V roce 1950 jsem dostala jméno Irena také. Určitě po mamince, ale až teď mě napadlo, že možná i proto, že 2. světová válka skončila před pěti lety.

Široká rodina nás dvě rozlišovala na velkou a malou Irenu. Když mi dospělí říkali, malá Irena, připadala jsem si dospělá jako oni, ale když mi táta, jako jediný, říkal Mášenko, bylo to, jako by mě pohladil, což za celý život nikdy neudělal.

Co se táty týče, uvědomuju si až teď, když si dělám „čisto“ kolem svého jména, že mu široká rodina říkala velký Karel, ale mému bratrovi, o dva roky staršímu, se říkalo malý Kája. Velký Karel a malý Kája. Kája se narodil v roce 1948, půl roku po tom, co umřel děda, rodinou uctívaný a milovaný a láska babičky, maminky a tet, se tak přenesla na malého Káju. Nevadilo mi to, protože jsem byla maximálně spokojená s malou Irenou.

Když mi byly tři roky a Kájovi pět, odjeli jsme s maminkou na tři měsíce k jejímu bratrovi Františkovi a k jeho ženě Věře, do Kojetína u Havlíčkova Brodu, kde strýc učil. Doma nám řekli, že tam jedeme proto, že je táta na vojenském cvičení a na venkově nám bude líp. Až v dospívání jsme se dozvěděli, že táta byl tehdy tři měsíce zavřený, protože řídil v opilosti a vjel autem na střechu domku, který stál v zatáčce pod silnicí.

To ale není důležité, důležité je, že za ty tři měsíce jsem se naučila nenávidět Irču. Strýc tak říkal mamince a já nechápala, proč tenhle mohutný, usměvavý chlap říká mojí mamince, Irčo, a proč mu maminka nic neřekne, naopak, tváří se, že je ráda, že jí tak říká!

Když jsme se, i s mou averzí vůči Irče, vrátili do Kolína, tvrdošíjně jsem každému, kdo mi tak řekl, toto oslovení zakazovala. Výsledek se dal čekat. Pod stromečkem jsem měla kromě jiných knih, „Irčin románek“ nebo „Irča vede jedenáctku“ a zlomyslní příbuzní mě Irčou rádi a často škádlili.

Moje nechuť k Irče se mnou vešla i do dospělosti, kde na mě bratr Kája vyřvával přes celé náměstí, Irčóóó! Irčóóó! V divadle, kde jsem pracovala od svých osmnácti let, jsem se po každé Irče urputně ohrazovala slovy, neříkej mi Irčo, nemám to ráda, a výsledek byl ten, že mi všichni s úsměvem říkali, Irčo, prosím tě… já vím, že to nemáš ráda, ale Irčo, prosím tě, můžeš…

Tak jdu životem s Irčou, Irenkou, Iruškou, Irén, Iris a Irkou a vás, kteří mi říkáte, Ireno, vás mohu, bohužel, spočítat na jedné ruce.

A když jsem si tak hezky s koncem starého roku udělala „čisto“ kolem svého jména, uvědomila jsem si tři věci. Už tady hodně dlouho nejsou ti, kteří říkali, velká Irena a malá Irena. Dva roky už tady není ani velká Irena.

A já jsem na konci roku 2018 definitivně pochopila, že už nikdy nikdo neřekne, prosím tě, vezmi to velké Ireně, chtěla to pro malou Irenu. Je to sice trochu smutné zjištění, ale je láskyplné. A tak vám všem přeju láskyplný rok 2019!