Jdi do svého pokoje!

Dokázali byste spočítat, kolikrát jste tento rozkaz od svých rodičů slyšeli? Navíc zdůrazněný slovem okamžitě?

Mnoho z vás si teď řekne, a kdo to měl počítat?! Vždyť to bylo u nás doma, slyšet pořád! Souhlasím, ale určitě mi dáte za pravdu, že tento rozkaz byl oboustranně úlevný. Rodiče si oddechli, že mají na chvíli od svých dětí klid, a děti si oddechly také a s radostí se „uklidily“ do klidu a svobody svého pokoje...

Moji rodiče nepocházeli z rodin, kde by děti měly svůj pokoj. Maminka (ročník 1922) měla tři sestry a bratra a táta (ročník 1921) měl sestru a bratra. Jejich rodiny žily v bytech, kde byla kuchyň, kde se všichni scházeli, a velká ložnice, kde všichni spali.

Náš byt, kde jsem se v roce 1950 narodila, měl velkou obývací ložnici, ze které se šlo do pokoje, který sice neměl okna, ale zato měl velký světlík, který nám dětem rozvíjel fantazii, když od sousedů nad námi, starších manželů, bylo slyšet ledacos, včetně hlasitého hořekování pána, které se ozývalo ze světlíku v poledne. „Zas ten hrášek, Maruško?! Zas ten hrášek?!“
Z pokoje se světlíkem se šlo do kuchyně, kde jsme se všichni scházeli. Kuchyň měla okno na pavlač, stejně jako pokoj, který byl vedle.

Měla jsem o dva roky staršího bratra Káju, se kterým jsme si v mých pěti letech vybrali v našem bytě každý svůj pokoj. Můj pokoj byl samozřejmě ten se světlíkem, protože byl pro mě, díky sousedům, barvitější a bratrův pokoj byl ten za kuchyní, s oknem na pavlač.

Pravidelně jsme si své pokoje měnili a iniciátorem výměny jsem byla vždycky já. Dodnes nechápu, proč se Kája pokaždé nechal zmanipulovat a na výměnu přistoupil, i když věděl, že se za několik hodin bude zase stěhovat zpátky.

Každá výměna začala tím, že jsem Kájovi předestřela výhody svého pokoje se světlíkem, Kája mi uvěřil, přenesli jsme si přes kuchyň v sourozenecké shodě své hračky a zabydleli se v pokoji toho druhého. Maminka naše stěhování klidně sledovala od vaření, protože věděla, že bude mít od nás na několik hodin pokoj, a měla pravdu.

Dvě tři hodiny byl opravdu klid. Potom se mi zastesklo po mém světlíku, šla jsem tedy do svého původního pokoje se světlíkem a nekompromisně jsem Kájovi řekla, ať se odstěhuje, že chci svůj pokoj zpátky a začala jsem ze svého původního pokoje házet jeho hračky přes kuchyň a přes maminku ke dveřím jeho pokoje, s oknem na pavlač.

Kája běžel do svého původního pokoje a také začal házet přes kuchyň a přes maminku moje hračky ke dveřím mého, znovu získaného pokoje.

Jednou se mi zdálo, že je stěhování pomalé, a hodila jsem přes kuchyň i nůžky, které se Kájovi zabodly do lýtka. Maminka na nás vzala vařečku a potom i deštník, její oblíbený trestající nástroj, který se jí opět, jako už několikrát, o nás podařilo zlomit. A do toho přišel z práce táta...

Jestli si myslíte, že incidentem s nůžkami naše stěhování skončilo, mýlíte se. Stěhovali jsme se s Kájou ještě dalších pět let a díky tomuto našemu stěhování nám maminka nikdy neřekla, jdi do svého pokoje!, protože si nikdy nebyla jistá, který pokoj je právě v tuto chvíli náš...

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.