Jeho orloj už zase tiká. V životě to ale Františku Planičkovi rozhodně nešlapalo
Během letních měsíců Městské muzeum v Ústí nad Orlicí zprovoznilo pravděpodobně největší interiérový orloj v Česku. Jeho autor chtěl vytvořit nesmrtelné dílo. Svůj život ale ukončil vlastní rukou, zabil i dvě manželky.
Planičkův orloj je raritním exponátem, prohlédnout si ho můžete ve stálé expozici orlickoústeckého muzea, je dominantou někdejšího salonu Hernychovy vily. František Planička ho sestrojil v letech 1918 - 1919. Interiérový skříňový astronomický orloj je vysoký 2,4 m a široký 1,63. Hloubka stroje přesahuje 0,5 m a orloj váží přibližně 330 kg.
Orloj zaznamenává hodinový čas, východ a západ slunce, roční období, rovnodennosti a obratníky, dráhu naší země a bod, mezi kterým znamením a souhvězdím se nacházíme, zatmění Slunce a Měsíce, stejně jako roky přestupní a má i další funkce.
První orloj vznikal ve vězení
František Planička pocházel ze Slatinek u Prostějova. Narodil se v roce 1872 a vyučil se u svého strýce krejčím, ale od útlého věku ho zajímaly spíš nejrůznější stoje a zařízení. V květnu 1908 se jeho život změnil. Cestou z vesnické tancovačky ubil, zřejmě ze žárlivosti, svoji manželku sekerou. Původní nejvyšší trest byl Planičkovi nakonec pozměněn na 20 let vězení.
Věznice na Borech v Plzni měla dobře vybavenou knihovnu a František Planička tam měl dost času studovat strojnictví a mechaniku. Věnoval se také astronomii. Po sedmi letech vězení vytvořil svůj „učňovský stroj“, jak první orloj později nazval ve svém životopise. Použil při tom nejrůznější dostupné materiály, jako cívky od nití, kousky látky, plechovky nebo lepenku.
Údajně za dobré chování, ale spíš kvůli tomu, že Planičku vězeňská služba měla za velkého podivína, byl v polovině trestu, tedy po deseti letech, nakonec propuštěn na svobodu. V roce 1918 začal František Planička pracovat na „tovaryšském orloji“, který věnoval státu jako „první orloj samostatného Československa“ a vystavoval ho v různých městech republiky.
Základ mechanismu orloje tvoří cca 40 ozubených kol a pastorků a 15 řetězových rozet jako součástí řetězových převodů nebo závažových pohonů. Roční řetěz je sestaven z 2912 součástí. Orloj pohání dvě velká závaží, dvě závaží střední velikosti a tři malá závaží.
Společná firma zkrachovala
František Planička s tímto orlojem začal objíždět výstavy. Například Celostátní výstava tělesné výchovy a sportu v Pardubicích v roce 1931 představila „Sensační vynález krejčovského mistra v Borské trestnici“. Zachovala se také dobová pohlednice orloje z výstavy v pražském Klementinu.
František Planička toužil po dokonalejším orloji, jeho snahou bylo vytvořit „mistrovský kus“. A tak s kralupským lékárníkem Jaroslavem Pacovským, zejména ovšem s jeho kapitálem, založil firmu na výrobu interiérových orlojů. Malosériovou výrobu zahájili v roce 1921. Firmě se ale příliš nedařilo, hodiny byly často poruchové. Do dnešních dnů se přesto řada malých interiérových orlojů zachovala. Společné podnikání skončilo o rok později, bohužel s velkým prodělkem. To mohlo být také důvodem sebevraždy lékárníka Pacovského.
Život Františka Planičky končí v roce 1936. Tehdy zastřelil svoji druhou manželku a potom zbraň obrátil proti sobě. Planičkův orloj byl dlouho nezvěstný. Do orlickoústeckého muzea se podle slov jeho ředitele Radima Urbánka stroj dostal s největší pravděpodobností díky přepravci železniční dráhy, kdy už o orloj po Planičkově smrti nikdo nejevil zájem. Podle štítku upevněného na rámu orloje hodiny patřily v určitém mezidobí jisté Anně Hornové, jejíž totožnost se nepodařilo určit.
Planičkův orloj v letošním roce zrestauroval renomovaný orlojník Petr Skála. Vzhledem k tomu, že stroj ani v minulosti nebyl určený k trvalému chodu, orlickoústecké muzeum ho bude na kratší dobu zprovozňovat jen při speciálních příležitostech, například při akci Muzejní noc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
