Jestli budeš zlobit, půjdeš z domu
Přišla jsem před týdnem na návštěvu ke své pražské kamarádce Olině, ale ta si potřebovala na chvilku odskočit do redakce, tak jsem si udělala kafe a protože sluníčko nádherně svítilo, sedla jsem si na balkon, s výhledem na Vinohrady.
A v tu chvíli se z vedlejšího bytu ozval rozzlobený, ženský hlas.
„Já už na to fakt nemám nervy! Jsi čím dál horší! Vůbec si nevážíš toho, co pro tebe dělám! Jestli budeš zlobit, půjdeš z domu!“
Ten hlas byl hodně nepříjemný. Byla v něm zloba a vztek. Ta žena sice neječela, dokonce ani nemluvila příliš nahlas, ale přesto jsem slyšela každé její slovo, protože její hlas byl takový... bodavý. A bodavý hlas dokáže pěkně bodnout!
Dítě, na které tahle žena bodavě mluvila, občas jenom cosi zakňouralo. Neslyšela jsem co, ale žena ano, protože se po každém zakňourání nastartovala k dalším bodavým výčitkám.
„Ty myslíš, že je to normální, že se o tebe takhle starám? Tak to se moc pleteš!Obětuju se ti! Mohla bych chodit do práce! A mít víc peněz! A místo toho s tebou dřepím doma a utírám ti zadek!“
Proboha, proč to říká? Kolik tomu dítěti může být? Pět let? Šest? Nemůže si dojít na záchod, protože bude asi nemocné nebo postižené, ale to přece neznamená, že mu jeho maminka bude vyčítat, že se o něj stará?
Ta žena musí mít nějaký problém, napadlo mě. Třeba je s tím dítětem sama a nezvládá to, ale přece existují různá zařízení, kam ho může na pár hodin dát, aby si trochu vydechla...
Koukala jsem na střechy pražských domů a pak jsem uslyšela hlas dítěte. Dlouho něco říkalo, ta žena mlčela, nechala ho mluvit, ale sotva skončilo, ozval se její bodavý hlas znovu.
„A ty si myslíš, že by se o tebe někdo někde staral líp? A kdo, prosím tě?! Dávám ti, co můžu! A ty si toho nevážíš! Nic se ti nelíbí! Jsi nesnesitelná! Já už prostě nemůžu!“
Nesnesitelná?! Tak ona je to holčička! A teď o něco prosí a ženě se to nelíbí!
„Ano! Jdu pryč! Jdu do koupelny, hodit tady tu špínu do pračky, a pak budu v kuchyni dělat oběd! Tak mě laskavě nech chvíli na pokoji! Pustím ti televizi!“
Zakňourání bylo trochu silnější.
„Ne! Řekla jsem, že ti pustím televizi!“
Proč tu holčičku týrá? I já poznám podle jejího kňourání, že televizi pustit nechce!
„Aspoň usneš a já budu mít chvíli klid!“
Holčička znovu zakňourala, ale žena s bodavým hlasem neustoupila a z televize se ozvaly zprávy.
„... majitel obchodního řetězce... otevírá další menší prodejny s potravinami...“
A pak se bodavý hlas, než zmizel do koupelny, ozval naposledy.
„Říkám ti znovu a myslím to vážně, jestli mě budeš pořád takhle zlobit, dám tě do domova důchodců, mami…“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
