Když kocour není doma

V chladném počasí nenechávejte domácí mazlíčky ležet na studené zemi (ilustrační foto kocour Cipísek)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy V chladném počasí nenechávejte domácí mazlíčky ležet na studené zemi (ilustrační foto kocour Cipísek)

Všichni to známe. Najednou to na nás přijde, a začneme doma přestavovat nábytek, a kdyby jenom to! Měníme i půdorys bytu tak velkoryse, že to připomíná změny v krajině. Tahle silnice povede tudy, tuhle úplně zrušíme a tady postavíme dálnici.

Nemám proti tomu nic! Změna v bytě je dobrodružství. Někdo má rád dobrodružství neustále, někomu stačí jednou, dvakrát za život. Mně dobrodružství nevadí, ale co mi vadí, jsou návštěvy, které sotva k nám vejdou, začnou přestavovat a radit, co by kam dali. Stalo se mi to nedávno, návštěvu jsem přežila s úsměvem, a ještě jsem si díky ní vzpomněla na konec šedesátých let…

Tehdy se chodilo hodně na návštěvy, ale nikdy nás nenapadlo, kritizovat zařízení bytu, doporučovat, co by se mohlo změnit, přestavit, koupit, vyhodit. Nikdy. A také jsme si nezáviděli. Pravda je, že koncem šedesátých let nebylo co závidět.

Všichni jsme měli to samé. Lišili jsme se povahami, byli jsme zajímaví tím, co jsme dělali, co jsme si mysleli, co jsme říkali – to bylo podstatné. Jak bydlíme, jak bydlí naši rodiče, to nikoho z nás nezajímalo.

Pamatuju si, jak jsem si ve dvaceti letech začala zařizovat byt po babičce. Byla to jedna místnost s předsíní, IV. kategorie, kterou jsem po ní zdědila, protože jsem u ní byla přihlášená. Peníze jsem neměla, tak jsem nakoupila krepové papíry, fialové, bílé a černé, místnost jsem přepůlila špagátem, nataženým těsně u stropu od stěny ke stěně, a na špagát jsem navázala proužky nastříhaného krepového papíru. Byla jsem nadšená! Nejvíc se nám všem líbilo, jak nádherně to šustilo, když jsme se skrz to, z jedné půlky pokoje, prodírali do druhé! Bylo to úžasné, extravagantní a hlavně nezapomenutelné!

Nedávno se mě totiž jeden kamarád zeptal, co jsem to tehdy měla ve svém bytě za závěs! Prý, co to bylo za materiál? Prozradila jsem mu to hrdě a s velikou radostí!                       

Ta návštěva, která nedávno chtěla přestavovat náš byt, přijela také na naši chalupu. Nejdřív začala přesazovat stromy na zahradě a pak přestavovala vevnitř. Hned věděla, kam by dala můj stolek, na kterém píšu a kam bych měla dát lampu. S úsměvem jsem přežila, když mi vysvětlovala, jaký koberec by se kam hodil, ale když řekla, že by můj, opravdu skromný, kuchyňský koutek, dala na druhou stranu pokoje, abych při vaření viděla z okna na dvůr a na zahradu, úsměv mi už nestačil. Rozesmála jsem se.

„A proč, proboha?! Nejezdím na chalupu, abych tady vařila a oknem koukala ven! Jedu na chalupu, abych byla venku, a dovnitř jdu jenom něco rychle uklohnit…“ 

Z toho plyne poučení: na návštěvě nepřesazujte, nepřestavujte, neraďte a pozor! Nikam nic nepřenášejte!

Můj kamarád přijel za svými osmdesátiletými rodiči na venkov, a i když respektuje všechno, o čem tady píšu, neudržel se, a když viděl, že u venkovních dveří, v předsíni, leží na polici struhadlo, chtěl ho odnést do kuchyně, ale zarazil ho výkřik jeho maminky.

„Nech tam to struhadlo! Kocour je venku!“

Kamarád se polekal, že maminka už neví, co mluví, ale rodiče mu vysvětlili, že struhadlo mají na polici schválně, aby nezapomněli venku kocoura. Když kocoura večer pustí domů a zamknou, struhadlo uklidí do kuchyně, tam, kde je jeho místo.