Knihy pro tátu

Od svých šesti let jsem mu chodila půjčovat knihy do oddělení dospělých v kolínské knihovně, na kterou jsem koukala z oken naší velké obývací ložnice. Chodila jsem si, samozřejmě, půjčovat i své knihy do dětského oddělení, ale to, že jsem získala s tátovou legitimací i legální přístup do oddělení dospělých, byl největší dar, který mi táta dal... abyste si nemysleli, že mi dal jenom tohle, přidám ještě pár darů. Dělil se s námi také o maso, které babička striktně oddělovala do kastrůlku.

„To je pro tátu, až přijde z práce!“

Mockrát jsme s bráškou Kájou smutně koukali na své miniaturní kousíčky masa v záplavě kolínek s omáčkou, a táta, jako když to tuší, nám o několik hodin později své maso dal. Všechno.

„Jen ať si to, matko, vezmou, já maso nemusím,“ uklidňoval babičku, svou tchyni, když protestovala.

Také nám tlustě mazal chleby máslem, které před námi babička schovávala. A rád dělal pivní pomazánku, kterou nám rozděloval stejně štědře. Tak. A to je asi tak všechno, co mi můj táta dal, a úplně mi to stačilo, protože největší spojení mezi námi, existovalo přes knihy. Takovou symbiózu mezi otcem a dcerou mi mnozí mohou závidět, vážně!

Od roku 1956 do roku 1982, kdy táta zemřel, četl jenom ty knihy, které jsem mu přinesla z knihovny. Nikdy v knihovně nebyl (přihlašovala ho tam maminka), nikdy mu knihy z knihovny nepůjčoval někdo jiný. Vždycky jenom já. Od svých šesti let. Dvacet šest let jsem tátovi nosila z knihovny knihy. A měla jsem vynikající paměť! Stačilo mi, že jsem rozevřela knihu a věděla jsem, že jsme ji už s tátou četli, protože jsem, pochopitelně, jeho knihy četla od svých šesti let s ním. Když jsme ji ještě půjčenou neměli, zběžně jsem ji prolistovala, a usoudila jsem, nevím, podle čeho, že se nám určitě bude líbit.

A protože táta četl všechno, co jsem přinesla, myslela jsem si tehdy, a myslím si to pořád, že jsem se do jeho vkusu trefovala přímo mistrně! Jednou, maximálně dvakrát se stalo, že mi táta řekl, Mášenko - tohle jsme už četli, a já se strašně styděla, že jsem neuspěla, ale co to je, jednou, dvakrát se splést za dlouhých šestadvacet let?

Táta měl knihy z knihovny v kuchyni na stole, kde nejraději sedával na svém místě v rohu, a já přesně věděla, kdy mám přinést další várku, protože jsem hromádku jeho čtyř – pěti knih, pečlivě sledovala. Tohle naše knižní spojenectví - to byl můj dialog s tátou. Dialog otce a dcery. Dialog beze slov. Vlastně jsme si spolu takhle, beze slov, povídali pořád, ale opravdový dialog jsme spolu nikdy nevedli.

Táta šel totiž často z práce rovnou do hospody, ze které se vracel někdy i po půlnoci, a když byl doma, seděl na svém místě u stolu, četl si a o dva roky starší bráška Kája mu chodil s dvoulitrovou bandaskou do restaurace za rohem, pro pivo.

Když mi bylo sedm, přešla tato povinnost na mě. V té době se narodil můj druhý bratr, František, a já nedočkavě čekala, až bude sedm jemu, a převezme po mně bandasku, což se po sedmi letech, když mi bylo čtrnáct, opravdu stalo…
Chození pro pivo se u nás „dědilo“. Ale knihy jsem do kolínské knihovny chodila tátovi půjčovat jenom já...