Kolečka po náměstí

starý muž, ruce
starý muž, ruce

Na konci padesátých let minulého století jsme si chodili hrát na kolínské náměstí. Bylo nám od osmi do deseti let, a všichni jsme bydleli v okolních ulicích. Scházeli jsme se tam odpoledne i večer a hráli si většinou na válku. Někdo byl Němec, jiný Rus. Někdo byl statečný, jiný zbabělý. Stříleli jsme po sobě, vymýšleli si různé nebezpečné situace, ze kterých jsme se statečně dostávali, pochodovali jsme.

Stejně jako náměstí patřilo nám, dětem, patřilo i skupině starších mužů, kteří se zde každé odpoledne scházeli. Chodili po náměstí do kolečka a mluvili. Občas se zastavili, to když se dostali na důležité téma, poslouchali, co ten nejrozčílenější říká, přikyvovali a někdy i nesouhlasili, to se pak jejich debata rozléhala po celém náměstí. Ale většinou chodili po náměstí svorně, kolečko za kolečkem, a zhruba po dvou, třech hodinách se rozcházeli.

Často jsem si přála, aby mezi nimi chodil i můj dědeček, František Červín, kolínský ochotník, režisér, autor mnoha divadelních her a známý holič, který bydlel u náměstí, ale na jaře v roce 1948 umřel.

Druhý můj dědeček bydlel na konci Kolína, což by nebylo procházkám po náměstí na překážku, ale byl řidič a vozil „pány“ z Okresního národního výboru, a to ho z koleček po náměstí diskvalifikovalo.

Pánové, kteří se tady koncem padesátých let, každé odpoledne scházeli, patřili totiž k buržoazii, jak se tehdy učilo ve škole. Byli to kolínští živnostníci, bývalí majitelé domů, obchodů a továren, byli to profesoři v důchodu, notáři, úředníci. Patřili prostě mezi kolínskou honoraci v dobrém slova smyslu, a mého dědečka, který vozil „pány“, by mezi sebe nepřijali. A on by mezi ně stejně nepřišel.

Moje babička s maminkou se s pány, kteří chodili do kolečka po náměstí, znaly, pánové totiž chodili k mému dědečkovi do holičského krámku. Často jsme se u nich zastavily, pánové mě hladili po vlasech a vzpomínali na dědu. A také koukali po mamince, protože moje maminka byla krásná ženská.

Obě, babička i maminka, mi často o kolečkářích vypravovaly a řeknu vám, kam se hrabe červená knihovna! A díky jejich vypravování mohu říct, že jsem ty pány znala opravdu velmi dobře. A nejenom to. Chodila jsem kolem nich skoro denně, bydlela jsem kousek od náměstí, naproti knihovně, a tak mě cesta přes náměstí většinou neminula. Když jsem šla kolem nich a oni zrovna neřešili nějaký problém, pozdravila jsem je, usmáli jsme se na sebe a někdy jsem se s nimi i zastavila.

Věříte, že se jich koncem padesátých let sešlo na kolínském náměstí někdy i třicet? Možná i víc, protože občas debatovali v několika skupinkách, které se postupně slily v jednu velikou, a ta pak kroužila kolem náměstí, jednou, pětkrát, desetkrát.

A o čem debatovali? Hlavně o fotbale a o politice. Tím jsem si stoprocentně jistá, protože jsem je mockrát slyšela, a viděla jsem i nepřátelské pohledy, které vrhali na budovu Městského národního výboru.

Určitě mluvili i o ženách, kterých si během svých koleček také všímali, vzpomínali, jaké to v Kolíně bylo dřív, probírali rodinné záležitosti - vždyť se všichni znali odmalička. Ale politika a fotbal, to byla jejich dvě hlavní témata.

Ještě musím říct, že pánové nebyli vdovci nebo staří mládenci. Občas si pro některého z nich přišla manželka a všichni pánové ji dvorně zdravili, někteří jí i políbili ruku, tykali jí a oslovovali jménem - jak říkám, všichni se znali.

Protože se k nim nikdo nový nepřidával, počet pánů, kteří kroužili svá kolečka kolem náměstí, se pomalu zmenšoval. Nevím přesně, kdy kolečka skončila. Pánové odcházeli pomalu a postupně. Ještě začátkem osmdesátých let chodili občas po náměstí čtyři, pak tři, dva...

Vzpomněla jsem si na ně nedávno, když jsem šla přes náměstí. Svítilo sluníčko, byl krásný zimní den, ale náměstí bez mých pánů kolečkářů, vypadalo jako mrtvé.