Já tu pračku prostě chci!

„Odjakživa jsem patřila mezi ty slušně vychované načančané holčičky z lepší rodiny. Musela jsem se umět chovat za jakýchkoliv okolností a nedat na sobě nic znát. I kdybych chtěla kdovíco, postup měl jasně dané pravidlo - pošeptat přání mamince a ta už dala do pohybu další kroky.

Jenže jsem se vdala, mladá paní jsem byla najednou já, první služební byt jsem zařizovala se svým mužem a nesmělé šeptání mamince zašlo na úbytě.

Vypadalo to u nás jako na vojně: povel - rozkaz - splněno. A jelo se dál. Ale ne dlouho! Objevila se brzda, která celý, do té doby precizně vojensky šlapající systém, zastavila.

Socialistické Československo, rok 1977, a mladá paní si vymyslí, že chce automatickou pračku s otevíráním vepředu, kde je i kulaté okénko. Automatické pračky jsou nedostatkové zboží. Stojí se na ně fronty, dávají se vysoké úplatky a shání se protekce třeba i v pekle!

Ta je ale drzá! Chce automatickou pračku! Jiná ženská koupí, co je, klidně i otevírání nahoře a bez vokýnka, a je šťastná jako blecha. Ne tak já! Bylo mi totiž jasný, že jakmile koupím obyčejnou Romovku za 1200,- Kčs, pračku se ždímačkou, budu k tomu muset máchat prádlo ve vaně, a nejdřív ho v tý vaně celou noc nechat odmáčet v Namu či Žabce, aby ta obyčejná pračka nápor špíny zvládla. A vyvařovat obří hrnec plný plen, to už jsem si představovat nechtěla vůbec! A to není všechno! Celé roky by mě tahle obyčejná pračka provázela životem a automatky bych se hned tak nedočkala. Proto ji musím mít od samého začátku!

Když jsem ale svůj požadavek přednesla manželovi, skoro upadl.

„Víš vůbec, kolik stojí?”

„Vím, 6 600.”

„A my je snad máme?”

„Já je mám,” zdůraznila jsem. „Přece mi babička střádala na klavír! Peníze jsou, babička není a pračku potřebujeme víc než klavír!”

Manžel se při představě mého bezuzdného utrácení ponořil do smutku a druhý den odjel ke svým rodičům na vesnici, nabrat odvahu a rady, jak na mě. Po návratu u mě nepochodil. Sice mi jako úplatek dotáhl tašku jablek, pytlík vajec a staženýho králíka, ale to nestačilo.

Dál jsem prala naše drobné kousky ručně v kýblu s teplou vodou, límečky a ponožky jsem drhla malým kartáčkem a přes stále se zvětšující těhotenské břicho mi padaly do kýble s prádlem horké slzy. Manžel mě hladil po ohnutých zádech a s nelíčeným smutkem z něj jednou vylezlo, ty zkusíš...

Další den se objevila tchyně s velkou barevnou podzimní kyticí a pečenými povidlovými buchtami. A začalo hučení číslo dva.

„Říkaly ženský v práci… Prej je to zapraný... A trhá to prádlo… A jak je to drahý… No, dělej, jak myslíš. Ale abys nelitovala.”

A já, na jeji radu, udělala, jak jsem myslela. Druhý den jsem objevila v malém krámečku Železářství-elektro vysněnou automatickou pračku s okýnkem vepředu. Nebyla pro nikoho objednaná. Byla přímo z nebes dovezená pro mě!

Konečně se Honzík mohl narodit! Přenášela jsem ho o 14 dní určitě jen kvůli té pračce. To bylo totiž to poslední, co mi doma chybělo.

Přeji vám krásné vánoční dny! A nikdy se nedejte se, i když se ostatním budete zpočátku jevit bláznivě.“

Takhle končí příběh mé přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně, a já se k jejímu přání ráda připojím! Nikdy se nedejte se, i když se ostaním budete zpočátku jevit bláznivě!