Kope hroby už devatenáct let, na slunci, v dešti i mraze
„Dělám tu práci rád a snad i dobře. Poličský farář nedávno při kázání říkal, že by chtěl být takový farář, jako já hrobař!“ vysvětluje Miloš Pražan, hrobař z Poličky.
Dnes má na starosti asi 30 hřbitovů, Poličku, Litomyšl, Českou Třebovou a malé obce kolem. S kolegou Čendou kope jak hliněné hroby, tak otvírá hrobky a připravuje i místa k uložení uren s popelem.
Dnes už většinu hrobů kope s pomocí malého bagru, ale pokud se na místo s technikou nedostanou, tak nezbývá, než vzít lopatu a krumpáč do ruky a udělat to ručně.
Vykope se díra podle rakve do hloubky metr padesát, pokud narazí na ostatky, tak ty posbírají do černého pytlíku a uloží do márnice k rakvi, vrátí se pak do hrobu při zasypávání.
Ručně bez pomoci bagru dokáže Miloš Pražan vykopat hrob za hodinu a půl. V rychlosti ručního kopání hrobů se pořádají dokonce mezinárodní soutěže. „Na to bych si už dneska netroufl,“ poznamenává hrobař Pražan.
Za devatenáct let vykopal kolem 500 hrobů, přesně spočítané to ale nemá. Dřív si přivydělával jako zedník, dnes už ale vzhledem k regionu, který obhospodařuje, jinou práci než hrobařinu nestíhá.
A jestli po něm někdo z rodiny převezme řemeslo? „Asi ne,“ konstatuje hrobař Pražan, „je to sice krásná práce na čerstvém vzduchu, pod širým nebem, ptáci nám tu zpívají. Ale je to těžká práce.“ Syna má Miloš Pražan na gymnáziu a ten má v úmyslu studovat práva. „Kdyby mu to ale nešlo,“ říká hrobař, „branka za mnou na hřbitov je otevřená.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.