Labe, coby kamenem dohodil

Největší audioportál na českém internetu

Z Práchovny je krásný pohled na Labe | Foto: Markéta Vejvodová, Český rozhlas

Labe, coby kamenem dohodil

Určitě to znáte také. Chodíme denně stejnými ulicemi, chodíme kolem stejných domů, denně se potkáváme se stejnými lidmi, ale když máme tyto své každodennosti popsat podrobněji, zaskočí nás to, stejně jako mě zaskočilo, když po mně jedna redaktorka chtěla, abych napsala něco o Labi.

Labe pro mě vždycky bylo, coby kamenem dohodil. Narodila jsem se v Kolíně, v domě, který byl od Labe přes ulici, a jako dítěti mi připadalo, že Labe slyším celé dny a noci. Hučelo. Vlny narážely na břehy. Někdy méně, někdy více. Možná to bylo tím, že začátkem 50. let nebylo ještě tolik hluku, nebo bylo v Labi více vody...

„Irenko, to andělíčkové perou pánu Bohu prádlo,“ vysvětlovala mi babička pěnu, která se tvořila přímo pod mostem nad hučícími vlnami Labe. Představila jsem si valchu, mýdlo a plno andělíčků kolem škopku. Jaké prádlo to vlastně andělíčkové pánu Bohu perou, napadlo mě. Ponožky? Pyžamo? Trenýrky?

Po mostě jsme s babičkou chodili denně a na hřbitov za dědou, který zemřel dva roky před tím, než jsem se narodila. A skoro pokaždé jsme slyšeli s bratrem Kájou, o dva roky starším, něco o Labi. O povodních. O tom, kde se babička jako malá koupala. Kam se chodila koupat maminka a kam táta. A také, kdo se kdy a kde utopil.

Když s námi babička nešla, šli jsme na hřbitov s maminkou, ta nám vyprávěla, jak se babička chodila k Labi „topit“, když se pohádala s dědou. Celá rodina pro ni pokaždé k Labi běžela a babička se dlouho nechávala přemlouvat, aby šla s nimi domů.

Jednou se zase s dědou pohádala a s výkřikem jdu se utopit! běžela k Labi. Rodina ale vzápětí začala řešit nějaký nečekaný problém a děda si na babičku vzpomněl až po půl hodině, zavelel k Labi. Když všichni doběhli k místu, kde se babička pravidelně „topila“, dostali od ní vynadáno.
„To je dost, že jdete! Máme lístky do kina!“

A stejná babička málem umřela strachy, když v roce 1955 vylezl můj sedmiletý bratr Kája na úzký, kamenný obrubník mostu a několik metrů po něm šel. Babička si klekla na chodník a modlila se. Já stála kousek od ní a v klidu jsem jeho akrobatický kousek pozorovala. Věděla jsem, že se mu nic nestane, i kdyby spadl. V Labi je přece pěna z prádla pána Boha. Nemůže se mu nic stát. Spadne do boží pěny...

Když Kája seskočil zpátky na chodník, babička se k němu vrhla a začala ho objímat. A doma ho táta seřezal.

Ve třiceti letech jsem se přestěhovala o pět set metrů dál a k Labi blíž. A za pár let jsem se odsud stěhovala na Zálabí, kousek za most a opět kousek od Labe.

Labe mi souzeno bylo, je, a doufám, že mi ještě dlouho souzeno bude.
Chodila jsem po mostě denně jako dítě a chodím po mostě i dneska, kdy mi je šestašedesát.

Cestu po mostě jsem vždycky milovala a miluju ji stále. Možná i proto, že je pořád stejná. Labe hučí. Fouká vítr. Je slyšet a vidět vlak, co jede z Prahy a do Prahy. Po mostě jezdí auta. Lidé přechází ze Zálabí do města a z města na Zálabí. Vše je stejné a přitom je každá vteřina jiná. Jediné, co zůstává stejné, je moje Labe, které protéká Kolínem a je ode mě, co by kamenem dohodil...

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.