Labe, coby kamenem dohodil

Labe pro mě vždycky bylo, coby kamenem dohodil. Narodila jsem se v Kolíně, v domě, který byl od Labe přes ulici, a jako dítěti mi připadalo, že Labe slyším celé dny a noci. Hučelo. Vlny narážely na břehy. Někdy méně, někdy více. Možná to bylo tím, že začátkem 50. let nebylo ještě tolik hluku, nebo bylo v Labi více vody...

„Irenko, to andělíčkové perou pánu Bohu prádlo,“ vysvětlovala mi babička pěnu, která se tvořila přímo pod mostem nad hučícími vlnami Labe. Představila jsem si valchu, mýdlo a plno andělíčků kolem škopku. Jaké prádlo to vlastně andělíčkové pánu Bohu perou, napadlo mě. Ponožky? Pyžamo? Trenýrky?

Po mostě jsme s babičkou chodili denně a na hřbitov za dědou, který zemřel dva roky před tím, než jsem se narodila. A skoro pokaždé jsme slyšeli s bratrem Kájou, o dva roky starším, něco o Labi. O povodních. O tom, kde se babička jako malá koupala. Kam se chodila koupat maminka a kam táta. A také, kdo se kdy a kde utopil.

Když s námi babička nešla, šli jsme na hřbitov s maminkou, ta nám vyprávěla, jak se babička chodila k Labi „topit“, když se pohádala s dědou. Celá rodina pro ni pokaždé k Labi běžela a babička se dlouho nechávala přemlouvat, aby šla s nimi domů.

Jednou se zase s dědou pohádala a s výkřikem jdu se utopit! běžela k Labi. Rodina ale vzápětí začala řešit nějaký nečekaný problém a děda si na babičku vzpomněl až po půl hodině, zavelel k Labi. Když všichni doběhli k místu, kde se babička pravidelně „topila“, dostali od ní vynadáno.
„To je dost, že jdete! Máme lístky do kina!“

A stejná babička málem umřela strachy, když v roce 1955 vylezl můj sedmiletý bratr Kája na úzký, kamenný obrubník mostu a několik metrů po něm šel. Babička si klekla na chodník a modlila se. Já stála kousek od ní a v klidu jsem jeho akrobatický kousek pozorovala. Věděla jsem, že se mu nic nestane, i kdyby spadl. V Labi je přece pěna z prádla pána Boha. Nemůže se mu nic stát. Spadne do boží pěny...

Když Kája seskočil zpátky na chodník, babička se k němu vrhla a začala ho objímat. A doma ho táta seřezal.

Ve třiceti letech jsem se přestěhovala o pět set metrů dál a k Labi blíž. A za pár let jsem se odsud stěhovala na Zálabí, kousek za most a opět kousek od Labe.

Labe mi souzeno bylo, je, a doufám, že mi ještě dlouho souzeno bude.
Chodila jsem po mostě denně jako dítě a chodím po mostě i dneska, kdy mi je šestašedesát.

Cestu po mostě jsem vždycky milovala a miluju ji stále. Možná i proto, že je pořád stejná. Labe hučí. Fouká vítr. Je slyšet a vidět vlak, co jede z Prahy a do Prahy. Po mostě jezdí auta. Lidé přechází ze Zálabí do města a z města na Zálabí. Vše je stejné a přitom je každá vteřina jiná. Jediné, co zůstává stejné, je moje Labe, které protéká Kolínem a je ode mě, co by kamenem dohodil...