Mámo, mluv se mnou!

Když jsem si nedávno opět přečetla Polednici od Karla Jaromíra Erbena, říkala jsem si, proč ta máma nevzala řvoucí dítě do náruče a neukonejšila ho? Se svými dětmi jsem to tak dělala. Ano, kolikrát jsem měla také chuť, zavolat na ně Polednici, ale radši jsem je popadla do náruče, chvíli jsem vydržela jejich cukání a řev a pak se uklidnily. Jak řev přišel, tak odešel.

V sedmdesátých a osmdesátých letech nebyly mobily, tablety, počítače, internet – a tak jsme spolu mluvili. Děti nás poslouchaly a chtěly mluvit také! Chtěly se sdělovat! A sdělovaly se. Nemotorně, ale sdělovaly. Dneska tuhle potřebu neznají.

Moje kamarádka mi nedávno naštvaně svěřila, že se nepohodla se snachou. Mají tříletého syna, občas jim ho hlídá, učila ho říkánky, četli si pohádky, stavěli si z kostek, ale když ho naposledy hlídala, protože snacha šla na dvě hodiny cvičit, překvapeně koukala, jak snacha otevírá televizi, pouští synkovi pohádky a odchází.     

„Ireno, ten kluk ležel dvě hodiny na válendě a koukal na pohádky. Nechtěl si hrát! Nemluvil se mnou! Dvě hodiny koukal na televizi a já seděla v křesle a měla jsem vztek. A když snacha přišla, tak jsem jí to řekla. Že vnuka hlídám ráda, ale příště bez televize. Chci tu mít hračky a knížky a vnuka, který se mnou bude mluvit! Nelíbilo se jí to, ale mně je to jedno.“

Samozřejmě, je pohodlné, dát dítěti tablet, mobil nebo mu pustit televizi. Je od něho pokoj. Zabaví se. A maminka může v klidu telefonovat. Někdy si dítě myslí, že maminka výjimečně mluví k němu a radostí se rozechvěje, ale vzápětí zjistí, že maminka nemluví s ním, ale opět mluví s mobilem.

Dneska se ještě naštěstí může říkat, co Čech to muzikant, ale blíží se doba, kdy se bude říkat, co Čech, to šišla. Logoped je dneska nejžádanější profesí! Nicméně rodiče, kteří k němu chtějí objednat své dítě, si musí počkat, protože dlouhé čekací doby jsou dneska už i u soukromých logopedů.

Je to začarovaný kruh. Dítě se samo mluvit nenaučí, protože pořád kouká na tablet, notebook nebo na televizi. Totéž dělají i rodiče, s dítětem nikdo nemluví, což ho občas naštve a tak řve. Řve!

„Mlč, hle tablet, mobil, televize! Že na tebe, nezvedníku, polednici zavolám! Pojď si proň, ty polednice, pfojď, vem si ho, zlostníka!“
A v tu chvíli je z předsíně slyšet, jak kdos dvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!
„Dej sem dítě!“

V tu chvíli se matka zhrozila, co udělala a konečně si uvědomila, co všechno je její chyba, že se měla svému dítěti víc věnovat, že s ním měla mluvit, hrát si s ním, že neměla sedět pořád u počítače, že neměla pořád telefonovat s kamarádkami, ale to už se ke stolu plíží tiše polednice jako stín...

Matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín…

Pak poledne zvon udeří, klika cvakla, dvéře letí - táta vchází do dveří.
Oběd není uvařený, jeho žena si hraje v obýváku se synem, ten je štěstím rozzářený, táta se také rozzáří, doběhne pro pizzu a pak všichni tři spokojeně obědvají a všichni tři si spolu... povídají.