Miluju ve vlaku snídat, svačit a obědvat
Ano, miluju ve vlaku snídat, svačit a obědvat, ale nesmí mi chybět denní tisk. Jak nemám denní tisk, nesnídám, nesvačím a neobědvám. Jednou jsem zapomněla snídani, svačinu a oběd doma, ale cestu jsem přežila díky dennímu tisku, který jsem si koupit nezapomněla.
Je příznačné, že mě k tomuhle vypravování vyprovokoval sloupek ve čtvrtečním magazínu od jeho vedoucího, Martina Moravce, kterého mám ráda a ráda ho čtu. Chlapec nedávno začal dojíždět vlakem ze svého bydliště do zaměstnání - jestli jsem to dobře pochopila - a je nadšený vším, co ve vlaku kolem sebe vidí.
Chápu ho - byla jsem skoro stejná. Skoro, protože mě na rozdíl od něho zajímaly příběhy, kterých se mně, jako zkušenému pozorovateli nabízí při každé jízdě vlakem dost, a to i po třiceti letech dojíždění. Netušila jsem, když jsem před třiceti lety začala dojíždět, co fejetonů, blogů a povídek vznikne jenom proto, že jsem jela vlakem Kolín – Praha a Praha – Kolín...
… Ahá! Tady bude zakopaný pes! Martin pravděpodobně nedojíždí cca 50 minut jako já, ale jede kratší dobu. Takže si všímá telefonistů, které známe všichni nejenom z vlaků, nedočkavců, kteří se bojí přejet svoji stanici, tak se jdou postavit ke dveřím s půl hodinovým náskokem, všímá si průvodčích a tak dále.
Něco vám řeknu, ať si chlapec všímá, čeho chce, aspoň mu cesta rychle uteče, ale ať nechá příště na pokoji jedlíky, o kterých napsal: „Každý vagon má minimálně jednoho jedlíka, který většinou šustí, drobí, a kdyby nechal rohlík ještě chvíli v tašce, vysílali by večer v televizi reportáž o nešťastníkovi, který při cestě z práce zemřel hlady.“
A k jedlíkům vám řeknu ještě něco! Já třeba nejsem celý život zvyklá snídat. Když jsem před třiceti lety začala dojíždět z Kolína do Prahy, dělala jsem si do vlaku snídani, svačinu a oběd už večer. Většinou to bylo pečivo, které se ten den nesnědlo nebo chleba.
Druhý den jsem si ráno koupila na nádraží denní tisk a ve vlaku jsem se oddala své vášni od dětství – číst při jídle nebo jíst při čtení, jak chcete. Prostě jsem snídala, svačila a obědvala. A víte proč?
Do divadla přijdu tak dvacet minut před desátou, udělám si kafe, mezitím přichází kolegové, povídáme si a v deset začíná zkouška. Zatímco herci se na jevišti střídají, nápověda odejít nemůže.
Pauza bývá různě, v poledne, v půl jedné, někdy je krátká, někdy delší, ale že by se o pauze mohla nápověda v klidu naobědvat, to se říct nedá. Někdo si chce opsat z mého textu úpravy, které se udělaly při zkoušce, jiného jdu upozornit na chyby, které v textu dělá a při té příležitosti si dotyčný se mnou text zopakuje – takže prostě neobědvám.
Po zkoušce, která je do čtrnácti hodin, jdu na vlak a většinou mi něco z ranní snídaně, svačiny a oběda zůstane, a když ne, koupím si něco malého, protože cestou do Kolína si dočtu, co jsem nestačila přečíst ráno a k tomu přece musím mít něco k jídlu, že?
Martine, věřte mi, že my, co ve vlaku jíme, máme prostě hlad. Za třicet let dojíždění si pamatuju desítky příběhů jedlíků a za všechny uvedu jeden.
Ta mladá žena si přisedla ke mně do kupé, nedočkavě šustila obalem na bagetě, nakonec ho strhla, zakousla se, a podívala se na mě, oči plné slz.
„Jsem čistá. Úplně. Nádor je pryč. Omlouvám se! Ta bageta je za odměnu! A taky mám hlad! Dva dny jsem nejedla, jak jsem se bála, co mi doktoři řeknou...“
Související
-
Irena Fuchsová: Trolejbusová loterie v Pardubicích
Nedávno jsem přijela vlakem z Kolína do Pardubic, abych natočila další díly pořadu Když vypráví nápověda. Moje cesta byla tentokrát velmi, ale velmi komunikativní!
-
Irena Fuchsová: Dovolená snů
Samozřejmě, že dovolená snů jde naplánovat, když jsme sami nebo žijeme ve dvou. To se to plánuje! Ale jak přijdou děti, prázdniny se řídí podle nich.
-
Irena Fuchsová: Jak jsem vzala Itálii útokem
Tenhle příběh je od mé facebookové přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně a já doufám, že se vám bude líbit stejně, jako se líbí mně. Sabino, máš slovo!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.