Trolejbusová loterie v Pardubicích

Když jsem totiž na pardubickém nástupišti vystoupila z vlaku, uvědomila jsem si, že jsem už zase nervózní z toho, jak zjistím, ze kterého nástupiště před nádražím mi pojede trolejbus k Zelené bráně, odkud to mám do pardubického rozhlasového studia kousek.

Abyste tomu rozuměli, celé roky před tím, než se prostor před nádražím zrekonstruoval, jsem žádný problém s trolejbusy neměla. Nikdy! Všechny trolejbusy zastavovaly na jednom místě a já si jenom vybrala ten, kterým pojedu k mé Zelené bráně!

Ten den, o kterém vám vyprávím, ten den jsem čekala na osmičku, která mi jela jako první.

Na informační tabuli bylo napsáno, že osmička pojede z nástupiště dvě. To je sice hezké, ale už se mi několikrát stalo, že „můj“ trolejbus, který měl jet z dvojky, jel nakonec z jedničky a naopak!

A tak jsme u stanoviště jedničky s jednou pardubickou dámou mého věku, tipovaly, odkud nám pojede trolejbus číslo osm tentokrát, a nakonec jsme vydedukovaly, že z nástupiště číslo jedna.

A víte, proč jsme si to myslely? Protože na nástupišti číslo jedna je vyvěšený jízdní řád trolejbusu číslo osm a zároveň je tam napsaná velká dvojka i velká jednička! A to může znamenat jediné, osmička může jet i z dvojky. Nebo ne?

Víte, v Kolíně máme před nádražím nástupiště autobusů také po rekonstrukci. Máme  tam také nástupiště jedna, dvě, tři a tak dále, ale všichni se v tom orientujeme, protože jízdní řád visí jenom tam, kam přijede nebo odkud odjede autobus, na který čekáme.

Takže jsme s pardubickou dámou mého věku čekaly na osmičku na nástupišti číslo jedna, ale naše milá osmička zastavila na nástupišti číslo dvě! Když jsme se zmíněnou dámou k trolejbusu doběhly a nastoupily, sedla jsem si proti usměvavé čtyřicátnici, na kterou jsem hned začala chrlit, jaký jsme právě teď měly problém.

Usměvavá čtyřicátnice přikyvovala, pak mi řekla, že jezdí z Prahy do Pardubic často, a že mám pravdu, že před rekonstrukcí trolejbusových zastávek to bylo lepší, protože to bylo přehledné.

A mě v tu chvíli napadlo, že napíšu vypravování nápovědy, které se bude jmenovat, Dement z Kolína a bude o tom, jak neumím jezdit v Pardubicích trolejbusy. Obě jsme se tomu zasmály, usměvavá čtyřicátnice mi řekla, že od teď bude v neděli odpoledne poslouchat můj pořad a že se moc těší na dementa! 

Když jsem u Zelené brány vystoupila, paní, která vystupovala se mnou, byla tak zvědavá, co jsme řešily s usměvavou čtyřicátnici a čemu jsme se smály, že jsem jí to všechno řekla a představte si, že i ona mi dala za pravdu! Když čekáte na pardubickém nádraží na trolejbus, není tam přehledně označeno, ke kterému nástupišti ten „váš“ přijede.

Za dvě hodiny jsem jela z Pardubic zpožděným rychlíkem do Kolína, sedla jsem si do kupé k příjemné blondýnce, začaly jsme si povídat, a ona se mezi řečí zmínila, že je spisovatelka Mirka Salajková a jede ze Zlína do Prahy, do rozhlasu.

„Tak to je náhoda,“ rozesmála jsem se. „Já jsem taky spisovatelka a pro změnu jedu z pardubického rozhlasu domů do Kolína!“

A tak tímto vypravováním, které se jmenuje, Dement z Kolína, zdravím spisovatelku Mirku, dámu z Prahy a obě dámy z Pardubic!