Jak jsem vzala Itálii útokem

„Bylo to v červnu, na začátku devadesátých let. Všichni jsme v té době byli lační po všem za „železnou oponou“, a nabídku cesty do Itálie jsme tedy vzali útokem. Cestovali jsme jako podnikový zájezd autobusem a ubytováni jsme byli u Říma, v malých, dřevěných chatkách na břehu moře.

Podotýkám, že to bylo před třiceti lety a... před třiceti kilogramy! 

Prodejní stánky jako lákadla pro východní turisty s možností nakoupení suvenýrů pro rodinu nás přitáhly jako magnet. Jiskrní, obtloustlí a ukecaní prodavači a majitelé v jednom si mnuli ruce radostí, jak se jim sypou liry do šuplíků. Tisíce lir!!!

Ano, i my, obyčejní čeští turisté, jsme byli, díky lirám, na chvíli milionáři. Tahle měna mě fascinovala! Měla jsem víc tisíc, než byl můj český plat a vůbec mi nevadilo, že jsem si za ně mohla koupit jen něco málo k jídlu.

Hned po příjezdu jsme od průvodce dostali instrukce, že se v Itálii hodně krade. Prý stačí, aby se k vám na ulici někdo přitočil, zeptal se, kolik je hodin, a jste bez peněženky! Tak jsme si z tohoto důvodu s manželem naše společné liry rozdělili napůl. Kdyby jednoho okradli, ať nám zůstane aspoň ta druhá půlka.

Ten den bylo vedro a dusno. Vzala jsem si nádherné, jako nebe modré, lehké šaty korzetového střihu, k nim zlaté pantoflíčky a, vědoma si zlodějů, malou kabelku křížem přes rameno.

Svištěla jsem si to sama samotinká Římem, protože můj muž se disciplinovaně seřadil s výpravou za průvodcem, ale protože se celou dobu otáčel, kde jsem, z výkladu nic neměl a navíc jsem se jim cestou z Kolosea na Forum Romanum ztratila mezi prodejními stánky úplně. Ale nic jsem si z toho nedělala.

Byla jsem si jistá, že se ztratit nemůžu. Jsem vybavena penězi, znalostí čtyř jazyků, a hlavně chodím ulicemi Říma, které jsou protkány turistickými ukazateli!

A tak jsem v klidu ulovila pro své malé synky parádní trička, na která jsem byla patřičně pyšná! Pak jsem zběžně pohledem zkontrolovala, kde asi tak jsem, a podle cedulí jsem se vydala za naší výpravou.

Nespěchala jsem. Nasávala jsem atmosféru Říma, chování lidí a drobné autonehody v přehuštěném provozu. Bylo to úsměvné. Dvě auta do sebe vrazila, zaskřípaly plechy, z okýnek vylítly zaťaté pěsti, pár peprných nadávek a jelo se dál.

A já se usmívala na slunce, na lidi kolem, lehounké šaty, modré jako nebe, vlály kolem mě, až se i kolena ukázala, moje holá ramena a moje vlasy na slunci svítily a já se vznášela směr Forum Romanum a připadala si jako modrá víla!

Najednou se proti mně na chodníku objevil Ital. Typický mafián. Malej, tlustej, s černými vlasy a masitými tvářemi s knírkem. Hypnotizoval mě pohledem.

Když byl úplně blízko, zastavil se. Já taky. Proboha, co chce!? Stiskla jsem kabelku a na igelitce s tričky jsem nehty udělala dvě řádky stejných děr.

Ital zvážněl. Jeho tmavé oči přejely pohledem můj štíhlý krk, odhalená ramena, úzký pas a skončily u tenkých kotníků. Potom se ty sametové italské oči zabodly do mých modrých, českých očí, jako by tam chtěly zůstat navždy.

Přestala jsem dýchat a Ital poodstoupil o jeden krůček ode mě. Olízl si rty a pak vášnivě vydechl.

„Bella...“

Já se úlevně usmála, on se uklonil a zamával mi na cestu.

A dál? Pochopitelně, že jsem naši výpravu v pohodě našla, ale můj Jarda neměl beze mě z výkladu průvodce, nic...