Mordová rokle

Když mojí babičce přišel v roce 1956 důchod 540,- korun československých, dala z něho pokaždé mně a mému bratrovi Kájovi deset korun.

Ráda bych teď napsala, že jsem si desetikorunu schovávala k desetikoruně, až jsem si ušetřila na… ale na co jsem si mohla šetřit? V roce 1956? Knihy, které jsem milovala, jsem si chodila půjčovat do knihovny, kterou jsem měla přes ulici, a šaty jsem dědila po sestřenicích.

Takže jsem s desetikorunou udělala pokaždé stejnou věc. Vyškemrala jsem na babičce ještě korunu a pak jsem šla do Jitřenky na kolínském náměstí a koupila jsem tam deset humrových chlebíčků – jeden stál korunu a deset haléřů.

Odnesla jsem je domů, dva jsem dala bráškovi Kájovi, dva babičce, a zbylých šest jsem si odnesla do svého pokoje. Vzala jsem si knihu a labužnicky jsem četla a jedla. Odmalička jsem při jídle strašně ráda četla, a odmalička jsem radši četla, než jedla, a tak mi bylo většinou jedno, co jím. Jenom tak se mohlo stát, že moje nejoblíbenější jídlo v pozdější době, kdy jsem ještě nebyla vdaná, byly špagety a konzerva leča s moravskými klobáskami.

Toto jídlo jsem připravovala v jednom hrnci! Nejdřív jsem uvařila špagety, když byly hotové, slila jsem z nich vodu, otevřela jsem konzervu leča, a vyklopila ji do hrnce, na horké špagety. Klobásky jsem lžící rozkrájela na malé kousky, všechno jsem zamíchala a řeknu vám, ta vzpomínka voní i teď!

Asi si to udělám, až budu sama doma. Moravské lečo je totiž pořád stejně dobré, jako bylo dobré v sedmdesátých letech. Ale pozor! Kam se hrabe na Mordovou rokli!

Na jaře v roce 1970 jsem z kolínského divadla, kde jsem uklízela a uváděla, odešla na čtyři měsíce do Mostu, do Divadla pracujících, kde mě přijali jako nápovědu. Získala jsem tak praxi, a když na podzim 1970 odešla kolínská nápověda do důchodu, mohla jsem nastoupit místo ní.

V Mostě jsem dostala byt v domě ve staré čtvrti, kus za divadlem. Čtvrť se postupně bourala, stejně jako se za čas zbouralo i divadlo. Ale tehdy, na jaře 1970, se tam ještě denně hrálo a zkoušelo a jezdili jsme i na zájezdy. Byla nás tam parta asi deseti mladých lidí, žili jsme vlastně v divadle a doma jsme se jenom otáčeli.

V té době jsme hráli k nějakému výročí hru Mordová rokle, kterou napsal v roce 1949 Miloslav Stehlík. Říkali jsme jí Mordovka. Vzpomínám si, že to bylo něco o partyzánech, byla tam i postava babičky, a skoro nikdo na to nechodil.

Jednou jsme jeli s Mordovkou na zájezd do Varnsdorfu a inspicient pět minut před začátkem představení zjistil, že v hledišti není nikdo, pouze uprostřed druhé řady sedí manželský pár a pán přemlouvá paní, aby šli domů.

Koukali jsme otvory v oponě do hlediště a tiše jsme pánovi fandili, a když opravdu svou ženu přemluvil, a odešli k šatně, představení bylo zrušené, my přijeli domů o tři hodiny dřív a já si mohla uvařit Mordovku.

Do jednoho hrnce jsem sesypala pytlík hráškové a pytlík bramborové polévky, a když se obě polévkové holky začaly vařit, nalámala jsem do nich špagety, ještě chvíli jsem všechno povařila, a to, jestli se mi Mordovka povedla, jsem poznala podle toho, že v ní stála lžíce.

Je pravda, že se Mordovka nedala nalévat sběračkou, Mordovka se musela z hrnce vykrajovat, ale protože byla tehdy v mosteckém divadle mezi mými kamarády velmi populární, myslím si, že bych si ji i teď, po padesáti letech, mohla klidně nechat patentovat…