Předražený jídelní lístek pražské zoo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Slon Max, Zoo Praha

Začátkem devadesátých let jsem čekala ve frontě na poště. Potřebovala jsem poslat do redakce další pokračování románu, který mi vycházel v tehdejších Zemědělských novinách, a tehdy nebyla jiná možnost, než texty posílat poštou. Přede mnou stál kluk, kterého jsem znala od mládí. Otočil se na mě a začal si stěžovat, jaká je teď strašná doba, protože se nedá nikde nic ukrást jako dřív.

„Děda, táta, já i brácha jsme si postavili chaty z toho, co jsme nakradli ve fabrikách. A teď? Nic ukrást nejde!“ Rozesmála jsem se.

„Tak tohle mi nevadí! Dělám celý život v divadle! Tam se dají ukrást akorát vrtíky, kterými se na jevišti, do podlahy, připevňují kulisy! V divadle se nekrade, protože není co ukrást!“

Pohrdavě se na mě podíval.

„A proto taky nic nemáš!“

Otočil se ode mě, a když odcházel z pošty, už se na mě nepodíval. Přestala jsem pro něj existovat. Nedržela jsem s ním partu. Nekradla jsem.

Další vzpomínka je také z devadesátých let. Když byl jeden kolíňák zvolený do jisté funkce, chytali se jeho známí a bývalí spolupracovníci za hlavy.

„Kdyby to, co nakrad, houkalo, tak to u něj doma houká jako na největším nádraží!“

U nás doma, mezi úzkou i širokou rodinou, se nekradlo. Snad trochu maminka, která v šedesátých letech uklízela v jedné fabrice kanceláře. Občas nosila domů jednu roličku toaletního papíru a také si odlévala do malých lahviček saponát na vytírání. Obojí musela pronést přes vrátnici a často  doma vzdychala a říkala, že jí to za ty nervy nestojí, ale brala si to pořád. Prý to dělají všichni a ve velkém.

Tohle všechno jsem vám řekla jenom proto, abych vás připravila na dnešní vypravování, které se jmenuje: Předražený jídelní lístek pražské zoo.

Tak pojďme na to! 

Ráda čtu v sobotním deníku Zoopisník Miroslava Bobka, ředitele Zoo Praha. Nezklamal mě ani tuto sobotu, a když se podivoval nad jistou věcí,  napadlo mě okamžitě vysvětlení, které určitě napadne i vás!

Miroslav Bobek píše o tom, jak si přečetl článek, který vyšel 16. července 1939 v Národních listech a jmenoval se "Jídelní lístek pražské zoo". Psalo se v něm, že se tehdy každý den spotřebovalo 165 kilogramů masa!

Pan Bobek se podivil, protože tehdy Zoo Praha chovala jen asi 860 zvířat, zatímco dnes jich chová zhruba šestkrát víc a denně zkrmí průměrně 142 kilogramů masa, tedy cca o 20 kilogramů méně než v roce 1939! A to není všechno! V roce 1939 se denně spotřebovalo 35 bochníků chleba a také koš žemlí, 140 kusů.

Dneska chléb a pečivo nekupujeme vůbec, uvádí pan Bobek ve svém sobotním Zoopisníku. Denní spotřebu 15 až 20 kilogramů sušeného pečiva, které zkonzumují sloni a pár dalších zvířat, bohatě pokryjí dary od veřejnosti či z pekáren.

Vysvětlení nepoměru z roku 1939 a z roku 2021 mě napadlo okamžitě a některé z vás už pravděpodobně také.

Se zvířaty se v roce 1939 „svezli“ i zaměstnanci Zoo Praha a já se jim nedivím. A nikdy bych nenazvala toto jejich „svezení“, zlodějnou, protože vidím desítky rodin s dětmi, které se tehdy podělily se zvířaty, a díky tomu se najedly…

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová