Můj nejnudnější vstup zachránil vysílání ČT24, směje se moderátor Tomáš Drahoňovský

Narodil se v Turnově, vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Mezinárodní vztahy a evropská studia na Metropolitní univerzitě v Praze.

Jak si kluk z Turnova vybere žurnalistiku jako svou profesi?

„K tomu vede to, když jste dostatečně extrovertní dítě, které zjišťuje postupem času, že mu jde nejenom mluvit, ale že mu jde i psát a v určitý okamžik, který u mě nastal přibližně ve 14 letech si řekne, že by to mohl zkusit přetavit do nějaké profese a začít chodit na nějaké brigády, které nemusí nutně znamenat jenom balit zboží ve skladu, ale také psát nějaká písmenka na papír.“

Když jsi pracoval jako regionální reportér pro Deníky Bohemia, reportoval jsi ze svého rodného kraje a bylo to jednodušší, když tu oblast znáš a automaticky se ti nabízí témata?

„Určitě nebylo. Já si pořád myslím, že být regionální zpravodaj je ta nejtěžší práce na světě. Musíte mít všechno obšlapáno na ulici, stýkat se s lidmi na denní bázi, mít k nim vybudované kontakty. Tam nemáte žádné zázemí jako v centrále České televize, kdy jako moderátoři za sebou máte tým lidí, kteří vám ta setkání obstarávají. To v regionech neexistuje. Regionální znalost se hodí, ale rozhodně bych neřekl, že to je lehčí.“

Do České televize jsi přišel v roce 2014, přišel jsi v době, kdy odcházela Daniela Drtinová nebo Martin Veselovský. Co jsi dostal na starosti, co byla tvoje první práce?

„To bylo poměrně zvláštní. To bylo velké rozhodnutí vstoupit do řad kolegů České televize. Pro mě to do jisté míry mohlo znamenat i kariérní sešup. Na Primě jsem moderoval hlavní zpravodajskou relaci, dělal jsem dramaturga debatních pořadů, postavil jsem pár zpravodajských pořadů jako jejich autor, následně jsem působil jako jejich editor, takže jsem tam byl poměrně zaháčkovaný. Ale souhra takových nepříjemných okolností, které mají co dělat s politikou vedla k tomu, že jsem tam nemohl pracovat dál a odhodlal jsem se, že zkusím vstoupit mezi velké střelce, které jsem obdivoval celou dobu, co jsem působil na Primě. Ale začínal jsem jako normální redaktor.“

Čtěte také

Naučila jsem se nebýt paralyzovaná nervozitou, usmívá se tvář televizních Událostí Linda Bartošová

Pracoval jsi v terénu, pak taky dlouhou dobu jako vládní zpravodaj. Vzpomeneš si na nějaký moment třeba ze Strakovy akademie, který ti dal hodně zabrat?

„Vzpomínám si na moment, kdy nevím co se na Kavčích horách stalo, ale celé vysílání se sesypalo. Spadly systémy, počítače, připojení. Zkrátka jediné co fungovalo bylo to, že něco jde směrem k divákům a to něco byl aktuálně můj vstup ze Strakovy akademie. A jediné, co jsem slyšel, byl režisérův hlas, který mi říkal že nic nemáme a mám mluvit. Tehdy jsem trhnul rekord v kontinuální řeči na jedno téma. To bylo zasedání vlády, vydržel jsem tehdy dvanáct minut mluvit jenom o tom co vláda projednává, jaký na to má kdo názor. To byl nejnudnější vstup jaký kdy kdo viděl v rámci vysílání České televize. Ale v zásadě to v tu chvíli zachránilo celou situaci.“

Tomáš Drahoňovský s Alenou Zárybnickou při natáčení Záletů|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Kdybys měl jmenovat jedno místo, o kterém jsi sám netušil, že ve výsledku bude tak fotogenické?

„Malostranské náměstí se stalo naším domovem. Vždycky když jedu kolem, tak teď už tam je běžný ruch, tak udělám takový zasněný nostalgický povzdech. To pro mě už není náměstí, to je vlastně obývák. A Ještěd. Jako každý, kdo pochází z Libereckého kraje, tak ho znám jako každodenní součást výhledu kamkoliv. Je jenom pár dní v roce, kdy tam je hezky a jeden z těch dní byl ten, kdy jsme tam vysílali. Spálili jsme se úplně strašně, protože tam to jde raz dva. Ale dodneška na to vzpomínám, to bylo super vysílání.“

Máš nějaký hluboký zpravodajský sen, jako třeba že stojíš ve studiu, kde není host a podobně?

„Stává se mi to relativně pravidelně. Většinou noční můry jsou z toho, že musíme reagovat na nějakou nepředpokládanou situaci. Jako třeba na povětrnostní podmínky, kdy začne foukat takový vítr, že začnou létat světla a kamery. Což je něco, co jsem taky zažil.“