Muž se srdcem trampa: Z posledního vagónu jsme museli přesednout do aut

„Dřív se tramp dostal na jakékoliv místo v republice. Dneska některé vlaky jako třeba z Holic do Borohrádku jsou zrušené, z Holic do Týniště musíte jet přes Moravany, Pardubice a Hradec Králové. Hodně se tak jezdí auty, na což ti skalní říkají, že to je masňácký způsob. Jenomže jinak to nejde. Samozřejmě ale dál vznikají nové trampské osady a zájem o tramping je stále živý, i když v jiné podobě. My jsme měli jednoduché spacáky. Dneska technologie šly dopředu. Jsou tady krásné batohy a podobně. Bohužel se tedy už ani nejezdí na posledním vagónu, jak jsme byli zvyklí,“ popsal dlouholetý tramp Jiří Fred Jedlička.

Kniha ke kulatinám

Loňský rok byl pro Freda hodně pracovní. „Oslavili jsme druhou sezónu stálého Trampského muzea na zámku v Doudlebách nad Orlicí. Dostal jsem několik medailí, což mě dost zavazuje pro další práci, i když mi v rodině říkali: sedmdesátku oslavuj, ale už trochu zpomaluj. Je to na úkor rodiny, ale rád bych pokračoval v doplňování a rozšiřování Trampského muzea. Kamarádi mě ukecali, abych sepsal svoje celoživotní vzpomínky z trampování, historii Festivalu trampských písní a podobně.“

Čtěte také

Trampské muzeum už nebude jen mobilní. Našlo svůj domov

Kniha Muž se srdcem trampa je autorovou prvotinou. „Ani se mi do ní nechtělo. Ale je pravda, že tam jsou momenty, o kterých nikdo neví. Jako třeba když se prosazoval festival na podporu trampských písní. Je tam taky můj největší zážitek, když jsem jako čestný host navštívil 9. celosvětový potlach v Austrálii. Po roce 1948 a 1968 hodně trampů opustilo naši vlast a usadili se v různých koutech světa, kde provozovali tramping stejně jako u nás. Vidět v buši na 4 metry klokany s kapsou a mládětem, to se opravdu jen tak nestane. Já jsem tam dokonce i přestal kouřit dýmku, protože jsem nechtěl kazit ovzduší těmto milým zvířatům. Od té doby jsem si nezapálil. A ta nedokouřená dýmka s tabákem je taky jako exponát na zámku v Doudlebách nad Orlicí.“

Nechybí ani příběhy z vandrů. „Seznámil jsem se s Josefem Kielbasou, který přežil zkázu Titaniku. Mně bylo 16, jemu přes 80. Už nechtěl nikoho vidět, protože těch reportérů za ním chodily stovky a stovky. Když mě přijala jeho manželka, tak on se nakonec uvolil. Rozletěly se dveře ze sousední místnosti se slovy Stará, zase to říkáš blbě… Sednul si, já jsem ho nesměl vyfotografovat, ale podepsal se mi do památníku. Kopie podpisu je v knize taky.“

Publikace nabízí i zatím nepublikované fotografie. „S kamarádem, který mi pomáhal, jsme vedli takový spor, kdy se mě ptal, jestli z toho chci dělat knihu anebo album. Mně se zdálo, že by tam opravdu mělo být dost snímků. Nakonec jsme spolu udělali takový kompromis a některé nepublikované fotografie jsem si prosadil. Zájem o knihu mě těší. Nedělal jsem to zbytečně.“

Co podniká tramp v zimě? Lehl by si ještě Fred do sněhu? Jak dlouho trvaly přípravy stálého muzea? A kdy se znovu otevře? Poslechněte si celý rozhovor.