Muži u porodu

„To snad ne! Já bych u porodu nebožtíka Mullera nechtěla ani za milion! Když si představím, že by mu dali nůžky, aby přestřihl našemu Toníkovi pupeční šňůru, a jemu by to nešlo, protože by byl nervózní, a seřval by doktora, že mají tupé nůžky, a hned potom by seřval mě, čím jsem se to v těhotenství cpala, že ta pupeční šňůra je jako námořní lano - tak jdou na mě mrákoty i teď!“

Doufám, že jsem vás tímto fiktivním dialogem dvou známých románových postav, uvedla víc než dobře do tématu, o kterém si budeme vyprávět.

Syn Filip se narodil v kolínské nemocnici v roce 1975. Nevím, jak by se zachoval pan Fuchs, kdyby tehdy byl u porodu, a uslyšel primáře Lásku (krásné jméno pro gynekologa, že?), jak diskrétně upozorňuje paní doktorku, která se ke mně blížila s porodnickými kleštěmi.

„Paní kolegyně, ty kleště držíte obráceně!“

Takže bylo dobře, že jsem Filipa odrodila sice v hrůze z kleští, držených obráceně, ale v klidu, bez pana Fuchse, stejně jako se v klidu, bez pana Fuchse, narodila i dcera Rita, o osm let později.

Děti rostly a já se pomalu dostala do věku, kdy mi už nejenom nehrozí přítomnost pana Fuchse u porodu, ale dokonce mi nehrozí ani porod sám.

A protože jsem ve věku maminek současných prvorodiček a jejich partnerů, stávám se pro ně vrbou a dovídám se toho, od obou zúčastněných stran, hodně.

„Já Petra u porodu nechci, ale nevím, jak mu to mám říct,“ svěřila se mi Klára. „A on také nechce. Bavil se s kamarády o tom, že porod jsou úplná jatka a oni že si připadali jako řezníci.“

Poradila jsem jí, ať mu to prostě řekne. Je to její porod, její názor, její přání. Ale odmítla. Prý mu to říct nemůže, protože všichni jeho kamarádi u porodu byli, a kdyby nešel, řekli by mu, že je zbabělec.

Tak ať jim řekne, že u porodu nebude, protože si to ty nepřeješ, radila jsem dál, a opět špatně. To prý také nemůže. Prý by vypadala před kamarádkami jako krkavčí rodička. Prý všechny u porodu manžela nebo přítele měly, tak Petr tam musí být také.

A jednou se mi svěřil i Ruda, manžel mé neteře.

„Já se nebojím toho, co na porodním sále uvidím. Je to nádhera, samozřejmě. Vždyť se tam rodí nový život. Ale já to prostě vidět nechci. A jak to mám Daně říct? Jednou jsem to zkusil, a řekla mi, že ji nemám rád, že všechny její kamarádky u porodu svého muže měly a ona by vypadala jako chudinka, na kterou se ten její vykašlal.“

Na začátku tohoto povídání, se Švejk v novinách dočetl, že otcové budou u porodů zadarmo. Po tom, co jsem vám teď řekla, se určitě nedivíte, že debatu o tom, jestli budou otcové u porodu zadarmo, považuju za naprosto zbytečnou.

Proč se nebere ohled na muže, kteří ať už zadarmo nebo s poplatkem, u porodu svého dítěte, být nechtějí? Proč se nebere ohled na ženy, které prostě a jednoduše, své muže u porodu nechtějí? Proč ženské organizace, které tlačí na to, aby se za blízkou osobu u porodu platit nemuselo, nevěnují svůj drahocenný čas jinému, důležitějšímu problému?

Pokud totiž některý otec chce opravdu být u porodu svého dítěte a maminka si to přeje také – přejí si to oba - tak takový pár si přítomnost otce u porodu rád zaplatí. Peníze totiž v tomto případě nejsou důležité.

Daleko důležitější je, aby si budoucí maminka a budoucí tatínek bez jakýchkoli obav, co by tomu řekli kamarádi a co by tomu řekly kamarádky, ujasnili, jak to právě v jejich případě, s módní přítomností otce u porodu, bude. Mám pravdu?

Myslím, že je to na nás, starších. Někteří mladí se bohužel příliš ohlížejí na to, co by tomu řekli ostatní, a neohlížejí se na to, co vlastně chtějí oni!

Tak jim pojďte pomoct. Já už jim pomohla tím, že jsem před dvěma lety napsala tenhle fejeton, a když tehdy vyšel v magazínu ONA DNES, přišly mi desítky dopisů – od mužů i žen. A všichni, opravdu všichni souhlasili s tím, že se z přítomnosti tatínků u porodu, stává módní diktát, který nebere ohled na to, co si přejí rodiče.

Zeptejte se budoucích maminek, které máte v rodině, jestli si opravdu přejí, aby byl budoucí tatínek na porodním sálu. Zeptejte se budoucích tatínků, kteří jsou kolem vás, jestli touží vidět, jak se jejich dítě narodí.

A pokud jenom trochu zaváhají s odpovědí, nebojte se jim říct, vy, muži dříve narození, že ani vy jste nebyli u porodů svých děti, a přesto je milujete. Nebojte se jim říct, vy, ženy, dříve narozené, že ani vy jste neměly své muže u porodu, a přesto si nemyslíte, že by vás váš muž méně miloval...

Třeba na to vaši mladí čekají. Třeba jim to pomůže. Třeba jim to pomůže proti nemilosrdnému diktátu, který se v naší společnosti objevil, a u některých budoucích maminek a budoucích tatínků, se stal noční můrou.