Setkání v metru

Od šesti let jsem byla nenasytná čtenářka, která o prázdninách slupla i dvě  tři knihy za den. V mé nenasytnosti mě podporovala kolínská knihovna, která byla a stále je naproti domu, kde jsem nejenom bydlela, ale také jsem se tam 22. června 1950 narodila.

V této knihovně jsem si půjčila knihu, ve které jsem se ve čtrnácti letech dočetla, že každý z nás má na světě své dvojče. Někoho, kdo je stejný jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to naše dvojče. Někoho, s kým si budeme rozumět beze slov. Budeme se dokonale doplňovat. Budeme se milovat celý život. Bezmezně. Pokud se ovšem potkáme.

A tak jsem čekala na své dvojče, ale bohužel ve věku, kdy hledáme někoho na celý život, jsem se svého dvojčete nedočkala. Mohu tedy říct, že jsem své dvojče nikdy nepotkala.

A když jsem už dávno zapomněla na to, co jsem se dočetla ve svých čtrnácti letech o svém dvojčeti, které chodí po světě, stalo se mi nedávno něco, co mi to s plnou silou připomnělo!

Přijela jsem z Kolína do Prahy na hlavní nádraží, sešla do metra, které za chvíli přijelo a nastoupila jsem do prvního vagonu, který měl sedadla podél stěny. Stoupla jsem si ke dveřím vedle prvního sedadla, kde seděl asi osmdesátiletý pán, který si mě všiml, když jsem nastupovala. Z jeho pohledu jsem okamžitě vyčetla, že mě chce pustit sednout, ale že se mu strašně nechce vstát, protože ho bolí nohy, ale ví, že vstát musí, protože to prostě nejde zůstat sedět a nechat starší ženu stát vedle sebe! To se nedělá!

A už se těžce zvedal se slovy, prosím, posaďte se, ale já ho rychle zarazila. Dotkla jsem se jeho ruky a jemně mu naznačila, aby zůstal sedět, a přitom jsem se na něho usmívala, protože to, co se stalo během několika vteřin, mě dojalo.

„Děkuju. Seďte! Seďte! Jedu jenom k muzeu." S úsměvem přikývl a zůstal sedět. Metro se rozjelo a já si překvapeně uvědomila, že jsem se ho dotkla! Sice krátce, ale ten dotyk jsem cítila na své ruce pořád!

Nikdy jsem se nikoho ve veřejné dopravě nedotkla! Myslím, že nejenom já, ale většina z nás řeší to, co potřebuje slovně, nemaká po spolucestujících, které nezná, že? Ale já se toho galantního a sympatického starého pána dotkla! A nejenom to! Cítila jsem mezi námi zvláštní pnutí! A byla jsem si jistá, že jsme to zvláštní pnutí cítili oba!

Když metro zastavilo ve stanici Muzeum, oba jsme se na sebe podívali, usmáli se a oba jsme si řekli: „Na shledanou."

Vystoupila jsem, po eskalátorech vyjela nahoru, vyšla jsem na Václavské náměstí a šla dolů k ulici Ve Smečkách a celou dobu jsem myslela na toho pána, na naše pohledy, na naše úsměvy a hlavně na to, jak jsem se ho dotkla rukou. Zítra na mě bude v metru čekat, pomyslela jsem si a byla jsem o tom přesvědčená. Jako bychom se spolu domluvili!

A víte, co jsem udělala? Večer jsem napsala na zadní stranu své vizitky, vzkaz pro pána, který na mě bude zítra v metru čekat. Aby věděl, že jsem věděla, že bude čekat, i když jsem si byla jistá, že ví, že vím, že na mě bude čekat a nemusím mu to potvrzovat textem na vizitce, ale přesto jsem ten vzkaz napsala.

„Pán, který mě chtěl v úterý 18.6.2024 po deváté hodině na hlavním nádraží pustit v metru sednout a já mu poděkovala, že vystupuju u muzea, tenhle pán na mě bude ve středu 19.6.2024 po deváté hodině čekat v metru na hlavním nádraží."

Když jsem druhý den kolem deváté sešla do metra, první, co jsem uviděla, bylo moje dvojče, starý pán, který mě chtěl včera pustit sednout.

Seděl na lavici, ale jakmile mě uviděl, pomalu vstal a s úsměvem se mi uklonil...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.