Myškovi se na pohár práší, Faltejsek ho má na půdě. Velká pardubická slaví 2 vítěze a 150 let

„Velká pardubická je unikátní. V zahraničí jsou prestižnější dostihy, prestižnější klání, ale tady u nás má obrovskou váhu. Uznávaná je i v cizině, která se na ni dívá. Srovnání tedy určitě snese,“ myslí si sedminásobný šampión Jan Faltejsek.

Konečně první

Letošní 134. ročník Velké pardubické vyhlásil hned 2 vítěze současně. „Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Nicméně už to takhle dopadlo a tak to je. Myslím si, že minimálně se to zapíše do historie. Pro diváky famózní, napínavý doběh. Ze sportovního hlediska to mělo co nabídnout,“ myslí si žokej Jaroslav Myška.

Čtěte také

Velká pardubická má poprvé v historii dva vítěze. Cílová fotografie neexistuje

Ten se triumfu dočkal poprvé ze 22 startů. „Člověk si samozřejmě na začátku kariéry říkal, že by té mety chtěl dosáhnout. Postupně to nějak odešlo, ale teď už mi to aspoň média nemusí připomínat. Jinak za ty roky sklopená hlava, s tou prací a co kolem toho všechno je. Zavřete v neděli kufr a v pondělí jako kdyby se nic nedělo. Jak to přišlo, tak to odešlo.“

Faltejsek kdysi po prvním triumfu nemohl mluvit. „Orphee des Blins mě tam dovezla. Angláni říkají speechless, ztráta slov. Největší kus práce je samozřejmě ten kůň, který musí být dobrý. Stojí za tím práce trenéra, který ho musí dobře nachystat. Žokej může přidat deset procent a vyšperkovat to anebo naopak celou práci týmu pohnojit. Člověk se musí snažit, aby to aspoň nekazil a v ideálním případě právě něco přidat.“

Trapas, faux pas

Žokej Jaroslav Myška byl hostem ve studiu, Jan Flatejsek se připojil k rozhovoru vzdáleně|foto:Eva Horáková, Český rozhlas

Zmatky kolem jména vítěze okomentovali oba pánové podobně: „Situace v tu chvíli mi připadala velice trapná. Myslím si, že to nebylo vyřešené ideálně. Je na to paragraf, bylo to vyřešené podle dostihového řádu. Ale stálo za to všechno lidem na místě okamžitě vysvětlit, aby to bylo fér. Tohle zase rozdělilo tábory. Jestliže chceme náš sport přiblížit lidem i laikům, tak je potřeba, aby tomu věřili. Sledují to kvanta diváků, někteří se na dostihy koukají jednou za rok a zrovna se stane takové faux pas. Člověka to utlumí a začne si o tom myslet své,“ shrnul Myška.

A Faltejsek dodal: „S Jardou máme dost podobné názory. Zase je to námět na to, aby se do něčeho rejplo. Chyby se stávají, ale měla by být nějaká pojistka na jejich eliminaci.“

Myška doma, Faltejsek venku

Žokejové se samozřejmě dobře znají. „Vyrůstal jsem v Kladrubech nad Labem. Byl jsem tam 20 let. Od té doby se znám s Jardou. Chodil na učiliště, já jsem v Kladrubech bydlel a potkávali jsme se tam,“ zavzpomínal Faltejsek.

A Myška pokračoval: „Honzu pamatuju, když se učil jezdit na poníkovi. Táta ho tam učil první kroky. Ve finále jsme se ještě potkali, když jsem nastoupil po vyučení do Světlé Hory. Dojížděl tam na prázdniny. Pak si samozřejmě každý šel svou cestou. Honza se odebral po světě a sbíral zkušenosti.“ 

Myškův pohár podle jeho slov stojí na skříni a práší se na něj. Faltejsek je má uložené na půdě. „Sem tam nějaký vystavím, ale pořád se někde zabydluju, takže to spíš zůstává na půdě.“