Největší objev archeologa Davida Vícha? Svého času manželka

David Vích pracuje v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě. Nejdřív vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové a působil na základní škole. „Do školství jsem se částečně vrátil a abych úplně netroškařil, tak učím na dvou školách po pár hodinách. Učení mě hrozně baví. Původní aprobaci mám dějepis a základy společenských věd. Letos jsem se taky kromě toho dějepisu po dlouhé době vrátil k občanské výchově.“

Zvídavý a zvědavý

Už od konce 80. let se jako neprofesionální archeolog věnoval terénním výzkumům na Litomyšlsku, Vysokomýtsku a později na Malé Hané. „Děti a mladí lidé se dělí do tří skupin. Někoho zaujme sport, někoho umění a další tíhnou k vědeckému poznávání, což byl můj případ. Do toho fenomén sběratelství. Tenkrát každý sbíral známky a kdeco. Navrtal mě kamarád Vítek z Chocně. Já byl na tyhle věci poměrně nakažlivý.“

Velkou výhodou archeologie bylo podle Vícha to, že má minimální náklady. „Kdyby člověk chtěl dělat astronomii, potřebuje drahou techniku. Tady stačily boty, kolo, vyrazit do terénu, chodit po poli a sbírat. Pak člověk vysypal před docenta nálezy, ten zasalutoval, protože to byly úplně nové lokality. Takové byly moje počátky.“

A jak se stal profesionálním archeologem? „Vyučoval jsem na škole v Konici na Prostějovsku. Jedna známá mě nalomila, jestli bych si u toho nechtěl vystudovat archeologii. Svůj koníček jsem tak povýšil na vyšší sféru. Moje nastávající zase pocházela z Vysokomýtska a já jsem koncem roku 2004 dostal nabídku na práci archeologa v muzeu.“

Tam nic není

Když se Davida Vícha během přednášky kdysi dávno ptali na jeho největší nález, odpověděl tak, že ukázal na svou manželku. „Ta se velmi rděla. Dnes už bohužel není mezi námi. Asi bych nevypíchnul jeden nález, jednu lokalitu. Když jsem nastupoval do muzea, tak mi jeden kolega archeolog říkal, že jdu do toho Mejta a že tam žádné nálezy nejsou, že všechno až od středověku. Pomezí východních Čech a severozápadní Moravy ale nabízí fantastické věci, které by dřív nikoho ani ve snu nenapadly.“

Jako dlouholetý neprofesionální archeolog rozumí lidem na polích s detektory kovů. „Na přelomu tisíciletí se začal víc rozšiřovat tenhle fenomén. Detektory můžou být nesmírně prospěšné, ale do značné míry můžou škodit. Archeologické nálezy se vybírají, zcizují, mizí na černých trzích a podobně. Býval jsem jejich velkým odpůrcem. Pak jsem pochopil, že to je technický nástroj, který může nesmírně pomoct. Věnuju se tomu dodnes.“

Protože miluje kontakt s lidmi a práci s nimi, vytvořila se okolo vysokomýtského muzea skupina spolupracovníků. „Ti nemají detektor na to, aby si ozdobili krbovou římsu anebo něco prodávali. Chtějí poznávat minulost. Velmi jim děkuji.“

Jak by měla vypadat ideální spolupráce amatérského hledače pokladů s muzeem? Můžeme jít s detektorem kamkoliv a kdykoliv? Poslechněte si celý rozhovor.