Nezapomenutelná dovolená

19. září 2017
Benátky by, i přes svá současná sofistikovaná a velmi nákladná protipovodňová opatření, pohřbily mořské vlny navždy..jpg

Asi každý z nás má svou nezapomenutelnou dovolenou. Ta moje je pro mě nezapomenutelná nejenom proto, že jsme tehdy v létě v roce 1990 poprvé vyjeli “na západ“. Důvodů, proč zrovna na tuhle dovolenou nikdy nezapomenu, je mnoho.

0:00
/
0:00

Ritě bylo tehdy sedm a Filipovi patnáct. Hlídala je moje maminka, a i když jsme jeli na týden, měla o nás strach. Mobily v roce 1990 ještě nebyly a my jeli přes Rakousko do Itálie. Poprvé jsme jeli autem někam, kde jsme to neznali, nikdy jsme tam nebyli, nevěděli jsme, kde budeme spát a počítali jsme s přespáváním v autě. Vezli jsme si jídlo, malý vařič, pití a peníze tak akorát.
Potkávali jsme československá auta a všichni jsme na sebe radostně mávali a blikali. Jsme svobodní! A jsme tady! Všichni jsme tady!

První noc jsme přespali v autě na parkovišti a druhou noc, před italskými hranicemi, jsme přespali v malém hotelu a ráno jsme vjeli do Itálie.

Všechno bylo pro nás nové, barevné, voňavé, slunečné, i když jsme několik nocí za sebou přespávali v autě vedle „našeho“ pole s kukuřicí. Byl tam klid, velký statek na dohled, ale bezpečně jsem se necítila. Kukuřice totiž šustila tak, že jsem nevěděla, jestli v ní není někdo schovaný a nepozoruje nás. Ale zvykla jsem si.

Odtud jsme vyráželi na pláž, ale i do Benátek, kde jsem si na náměstí svatého Marka dala kafe, které stálo na naše peníze sto korun! Poprvé v životě jsem pila tak drahé kafe, ale jeho nezapomenutelnou chuť cítím dodnes.

Jednou jsme si šli koupit jogurty do obchodu, kde měli i náramkové hodinky. A jedny vypadaly přesně jako ty, o kterých jsem snila celý život. Byly to hodinky mých snů. Stály tolik, kolik dva jogurty, a když pan Fuchs viděl, jak se tvářím, koupil mi je místo jogurtů. Před obchodem mi je chtěl připnout na ruku, protože já byla rozklepaná štěstím, a když se na ně podíval blíž, řekl, víš, že jsou na ciferníku dvě divadelní masky? Ty hodinky čekaly na mě! V té době jsem totiž byla u divadla dvaadvacet let!

Druhý den jsme vyrazili k rakouským hranicím a hned jak jsme je přejeli, zastavili jsme u starého hotelu. Majitelka byla usměvavá stará dáma a když nás vedla k našemu pokoji, významně mi tiskla ruku. Určitě si myslela, že mě pan Fuchs sbalil někde u silnice. Já si zase o ní myslela, že měla tenhle hodinový hotýlek už za války. Ale každopádně jsme si obě padly do oka.

V koupelně jsem zjistila, že nevím, jak pustit vodu. Sedla jsem si na vanu a chtělo se mi brečet, naštěstí pan Fuchs nakoukl dovnitř a vodu pustil páčkou, která byla schovaná vzadu za baterií.

Postel měla matrace naplněné slámou, ale protože jsme skoro po týdnu konečně nespali v autě, nevadilo nám to. Akorát… když jsme se milovali, tak mě ta sláma nezapomenutelně píchala.

Druhý den jsme s majitelkou bohatě posnídali, šla nás vyprovodit před hotel a na rozloučenou mi významně tiskla ruku, jako by říkala, holčičko, až tě zase někdo sbalí u silnice, víš, kam máš jet!

Mysleli jsme, že se ještě jednou vyspíme v autě, ale nakonec jsme od italských hranic jeli z mé nezapomenutelné dovolené, na jeden zátah domů...