Něžná láska

V květnu 1994 jsem nastoupila jako nápověda do Činoherního klubu. Přijímal mě jistý Dan Hošek, o kterém ještě bude řeč. Dovolenou jsem si užívala. Aby ne. Rok před tím jsem po pětadvaceti letech dostala výpověď v kolínském divadle (a se mnou dalších cca 85 lidí), byla jsem dva měsíce nezaměstnaná, pak jsem přebírala v kolínské SOJE oříšky, potom jsem v družstvu invalidů lepila kalendáře a nakonec jsem se, po roce, dostala do nejlepšího pražského divadla. A to byl velký důvod k tomu, abych si dovolenou užívala, mám pravdu?

V Chorvatsku jsem byla s panem Fuchsem a s dcerou Ritou. Jednou jsme se šli podívat na trh a obdivovali tam výrobky uměleckého kováře a já se na první pohled zamilovala. Do prstýnku. Místo kamínku měl velkou lebku s kudrnatými vlasy. A ve vlasech byla rudá skvrna. Krev. Chudák, pomyslela jsem si něžně. To vypadá, že mu někdo vystřelil mozek…

Když jsem vzápětí panu Fuchsovi řekla, že ten prstýnek chci, věděl, že mi ho bude muset koupit. Málokdy po něm něco chci, ale když něco chci, je mu jasné, že to chci opravdu. Koupil mi ho.

Láska na první pohled se přetavila v lásku osudovou. Ti, kteří si prstýnku všimnou, se rozdělují celé ty dlouhé roky, na dvě skupiny.

Jedni, jako například Ivana Chýlková, řeknou, jé, ten je krásný! A druzí, jako například již zmíněný Dan Hošek, řeknou, fuj, co to máš na ruce? Kdybych věděl, že si o dovolené koupíš tuhle zrůdnost, tak bych tě do Činoheráku nepřijal.

Asi po pěti letech, kdy jsem svůj prstýnek denně nosila, protože bez něho jsem měla pocit, že jsem nahá, si ho prohlížel Ondřej Vetchý.

„Ta tvoje lebka má ve vlasech růži,“ konstatoval a já zavrtěla hlavou.

„To není růže. To má vystřelený mozek!“ No, vidíte, a ona to byla opravdu růže! Moje láska k prstýnku ještě více zněžněla…

A pak se stala taková zvláštní věc. Na jaře, v roce 2003, začal tchán trochu postonávat, ale když jsme přijeli do Pardubic na návštěvu, vypadal zdravě a na nic si nestěžoval. Seděli jsme v pokoji, tchyně, tchán, pan Fuchs, dcera Rita a já.

Když jsem se zvedla z gauče, abych něco přinesla z tašky, kterou jsem nechala v předsíni, spadlo něco na koberec.

Myslela jsem, že jsem shodila tužku, ale ta ležela na stole.

Podívala jsem se na koberec a kousek od tchána ležela lebka. Odpadla z proužku, na kterém byla přitavená, a který mi zůstal na prstu. Zvedla jsem ji a oddychla si.

„Páni! Tak to je tedy štěstí! Mohla jsem ji ztratit, když jsem nastupovala do vlaku a ani bych si toho nevšimla!“

Když jsme se loučili, řekla jsem tchánovi, otče, vypadáte dobře, a on mi odpověděl, nepřeháněj, Ireno. A to bylo poslední, co jsme si spolu řekli. Odjeli jsme domů a za dva dny nám tchyně volala, že se tchánův stav nečekaně zhoršil. Do týdne zemřel.

Obě části prstýnku jsem schovala a rok jsem je nechala za trest zavřené v šuplíku. Během toho roku jsem si ale mockrát řekla, že prstýnek za smrt tchána nemohl. On mě na ni jenom upozornil.

A tak jsem mu odpustila a začala jsem shánět někoho, kdo mi ho opraví. A představte si, že si na to nikdo netroufal. V Kolíně, ani v Praze. Prý by do toho museli jít ohněm a to by mohlo nádhernou lebku roztavit. To jsem nechtěla, tak jsem čekala, až mě potká někdo, kdo to umět bude, a když mě po dalším roce potkal pan Kosprd ze Sendražic u Kolína, který umí opravit všechno, opravil mi i prstýnek a já ho od té doby zase denně nosím, a nikdy si ho nezapomenu vzít, protože kdybych ho neměla, připadala bych si jako nahá…