Mít tak hodnýho mužskýho…

„Mít tak hodnýho mužskýho… Tenhle povzdych jsem slýchala od svých vrstevnic, mladších kamarádek a svěřovaly se mi i ženy o jednu i dvě generace starší.

Návod jak na to, jsme slýchaly v obřadní síni, nastrojené jako něžné a nezkušené princezny pod bělostným závojem po boku vyvoleného kavalíra. Jenže to už bývalo často pozdě.

Jako soudní úředník jsem si prošla tolika rozvody, často velmi zbytečnými, že jsem dospěla snad k jediné, ale užitečné radě.

„Pokud mě chlap nebije, nepije a nehraje hazard, není žádného důvodu ho opouštět.”

A ptáte se, co nevěra? Víte, nevěra, to je zvláštnost, která se dá promyslet a pohovořit o ní. Jediné, v čem se nevěra nedá nijak okecat, je buď to, že mi chlap přinesl domů pohlavní nemoc, nebo se z jiného vztahu narodil potomek. V obou případech jsou karty definitivně rozdány.

A představte si, že zrovna mě potkal hodnej mužskej! A díky bohu za něj! Nedávno jsme oslavili neuvěřitelný, čtyřicátý devátý rok, společného života.

Prolétli jsme si pichlavým křovím, bahnitým listím, stíhaly nás bublající bouřky, ostré vichřice a krutá tornáda. Líbali jsme se pod stromy na břehu řeky, milovali se na slunečné pláni vysoko u lesa a doma pod námi praskla nová manželská postel.

Postupně se nám narodili tři zdraví synové a my oba jsme měli pocit, že takhle vypadá štěstí. Můj hodnej mužskej se mohl přetrhnout, aby nám přinesl i to modré z nebe a já na něj byla až nekriticky pyšná.

Láskyplná léta svištěla větší rychlostí než voda v řece. Dospělí synkové nás postupně opouštěli a my zůstali sice sami, ale šťastní. Všechno potomstvo je zdravé, zajištěné a my si plníme svá přání a plánujeme a plánujeme...

Jenže plánům se Pán Bůh směje. A překazí nám je. Vybral si mě, aby si na mně zgustla nemoc, a ta útočí všemi zbraněmi. Já se bráním. A moje defenzíva trvá už víc než jeden rok. A kdo mi pomáhá nejvíc? Ten můj hodnej mužskej. Za rok ošetřování, nakupování, úklidu a starosti o prádlo, z něj začíná být poměrně slušně vycvičená hospodyňka. I hádat se už dávno přestal! Jen po něm nesmím chtít koupit něco speciálního.

Před dvěma dny jsem ho požádala, aby mi na nepříjemné žaludeční potíže koupil řepík. Už mám té chemie dost, řekla jsem si. Bylinky by se mohly dát do díla a předvést svoji uznávanou sílu!

Hodnej mužskej sedl do auta, odjel do nákupního centra, přivezl narvanou tašku všeho možného - ale bez řepíku! Ten neměli, hlásil. Jak je to možný? Ten mají přece v každý lékárně! V lékárně? Jo, v lékárně! Vždyť je to přece léčivá bylina. Kdes ho hledal? Nooo, přece mezi kořením…

Divíte se, že jsem se smála a nemohla přestat? Druhý den mi ten můj hodnej mužskej přivezl řepíku plnou tašku a mně nezbývá, než abych na konci svého řepíkového vypravování, popřála každé z nás hodnýho mužskýho! A mimochodem nad nějakými drobnými nedostatky, i když jich je požehnaně, zamhuřte obě oči!“

Tak. Řepíkový příběh mé přítelkyně z Plzně, Sabiny Dagmar Vítovcové, je u konce. Zdravím do Plzně Sabinu i jejího hodného mužského! Ať žije řepík!