Červené hadry a foťáky se doma válely všude, říká fotograf Valerián Spusta mladší

Od narození žil ve Špindlerově Mlýně. Jeho tatínek byl přes 30 let lavinovým preventistou horské služby a taky skvělým fotografem. Díky němu víme, jak vypadaly Krkonoše před víc než 60 lety. Máme zmapované lavinové katastry a můžeme se dívat na fotografie, které ukazují tehdejší krajinu, a porovnávat s tím, jak vypadá dnes.

První otázku nemůžu směřovat jinam než k tvému tátovi, kterého jsem moc dobře znala a který byl jedním z mužů, kteří mi ukázali, co je na horách zajímavé a co na horách může být rizikové. Kdybys měl teď tlumočit jednu jedinou věc, kterou sis díky tátovi odnesl do dospěláckého života. Co by to bylo?

Česko: Lavinové území - LK Labský důl|foto:Valerián Spusta

Těžká otázka, ale asi klid a pokoru k horám, nepřeceňovat se. Hory se nepokořují, pokořujeme se pouze my sami.

Je nějaký moment, do kterého by ses teď chtěl kvůli fotografii znovu vrátit, protože se ti třeba nepovedlo zachytit něco, co si chtěl v tom okamžiku, kdy jsi dostal tu příležitost?

Vrátím se do mých čtyřech let, kdy jsem byl s tátou v noci u Sněžky na Studniční hoře. Vyjeli jsme tam skútrem, táta sloužil na Luční boudě. Viděl jsem v noci osvícenou Sněžku a byl to pro mě takový okamžik, kdy se mi to asi zarylo do sítnice na paměť a od té doby mám k tomu hluboký vztah. Pamatuju si, že jsme tím skútrem přijeli několik metrů do bezpečné zóny nad převějemi, které se tvořily na hraně Obřího dolu. A vlastně pod námi už nebylo nic. Viděl jsem, představte si to, stříbrnou horu zasypanou sněhem a ze strany osvícenou stříbřitým paprskem toho měsíčního svitu. Bylo to jak v pohádce - tmavě modrá obloha, jenom hvězdy, ticho, mráz a klid. To si pamatuju. Nic víc tam nebylo, jenom jsem byl v úžasu.

Co by měl umět dobrý krajinářský fotograf?

Ovládat techniku. Ale hlavně mít trpělivost, která prostě někdy na místě není. I v tom našem oboru se někdy takzvaně nechce, ale vždycky to přetluče atmosféra.

Počasí nám fotografům do toho občas hází vidle.

Určitě by měl znát meteorologii, předpovídat, jaké bude počasí, což nám do toho kolikrát počasí hází vidle, protože je hezky a za hodinu hezky není. Nebo si myslíme, že bude pěkný západ nebo východ Slunce, on nakonec není. Takže ovládat techniku, předpovídat trošku počasí a přát si to hlavně.

Stát se členem horské služby je jednoznačná motivace a příklad tvého táty? Co tě k tomu vedlo?

Tak asi to, že člověk tady na horách žije, zná je. Chodil jsem s tátou na přednášky, červené hadry visely doma všude, stejně jako se doma všude válely foťáky. Člověku se to nějak zapíše do podvědomí. Pak to odhodlání, rozhodnutí bylo intuitivní. Říkal jsem si, že to chci dělat.

Když zavřu oči a mám k tvému jménu přiřadit jednu jedinou fotografii, pak je to noční Špindlerův Mlýn. Jak dlouho jsi čekal na okamžik, než vyfotíš své rodné místo právě takhle?

Ta s Měsícem je pořízená před sedmi lety. To jsem věděl, že bude úplné zatmění Měsíce. A hlavně Krakonoš připravil sněhovou nadílku, mráz, čisté, krásné, klidné počasí. Takže na tuto fotku jsem šel stejně jako u té druhé napřímo. A je to kompozice, myslím, že z 36 kompozic, panoráma poskládaná, dlouhým objektivem, takže tato fotografie má obrovská tisková data.

Špindlerův Mlýn|foto:Valerián Spusta

Ta předešlá fotka je focená z devátého sloupu z medvědínské lanovky. Je to třetí generace této fotky, protože první jsem fotil na film, druhou jsem fotil už na jeden digitál, tam se to ještě úplně nepovedlo. To jsem ještě neuměl tak dobře fotit, stále se učím. Tato třetí generace fotky, krásně takzvaného hořícího Špindlu, byla přímo vytipovaná.

Dělal jsem tenkrát na medvědínském vleku, takže jsem tam měl i zázemí. Na tuto fotku jsem si musel počkat, byla focená v půl třetí v noci, nebo v půl druhý, teď přesně nevím, ale musel jsem si na ni počkat šest hodin v hospodě, než byl Měsíc na správném místě.

Poznáš na fotografii, že ji nějakým způsobem přetvořila nebo vytvořila umělá inteligence?

Je to docela těžké. Někdy se to dá poznat, někdy se to poznat nedá. Popravdě řečeno používám to z části, ne vždycky, je to dobrý sluha, ale zlý pán. Pravda je taková, že když se na to člověk podívá na mobilním telefonu, tak tam tomu většinu uvěří. Jednoduchá pomůcka je, že si to otevřete na velkém monitoru, ten prozradí hodně.

Sněžka focená z Medvědína|foto:Valerián Spusta

Poslední otázka od umělé inteligence. Kdybys měl udělat poslední fotografii svého života, koho nebo co by sis postavil před objektiv?

Tak, kolik máme času? Možná bych si udělal selfíčko se synem.

Je něco, na co jsem se tě nezeptala? Co mělo v dnešních Záletech padnout?

Asi jenom to, že když fotím pro klienty, tak to je prostě práce, která mě baví. Ale tím, že mám rád přírodu, nejenom na horách, ale všude jinde, chodím do té přírody s foťákem, mám takovou deformaci, že běžný člověk jde z bodu A do bodu B a kochá se. Já, když jdu s někým, zdržuju, takže fotit chodím nejraději sám. Zavřu se do své bubliny, kam spadnu a jsem pak schopný být na nějakém místě půl hodiny, hodinu i dvě, dokud nejsem spokojený, nikdy nejsem spokojený, to je samozřejmé. U této práce si chodím vyčistit hlavu, relaxovat, naplňuje mě to.

Když přijde do interiéru, říká si, která fotografie by se tam přesně hodila? Co byla jeho první myšlenka, když ho oslovil organizátor archivní výstavy v Peci pod Sněžkou? Co všechno musí udělat, aby fotografie, která byla pořízena technologií před šedesáti lety, mohla zdobit nějaký prostor teď? Jaká byla cesta jeho otce ze Slovenska do Čech? Která jeho fotka je podle něj nejznámější? Poslechněte si celý záznam pořadu.