Obyčejné ráno

Stála jsem na autobusové zastávce a vidím na starém mostě mladého muže – alkoholika. Často se potkáváme, naposledy jsem s ním mluvila před měsícem, to mi nadšeně hlásil, že bude chodit sbírat brouky. Moc jsem tomu nevěřila.

„Vsadím se, že ti brouci, co budete sbírat, mají v sobě alkohol, co? Budete ho z nich vymačkávat?“ Urazil se.

„Nenene! Žádný alkohol! To jsou brouci vzácní! A já je budu hledat. Hledač brouků teď pospíchal od starého mostu, a když mě uviděl, vesele si poskočil a já si řekla, stal se zázrak! Poprvé, co ho znám, je střízlivý! Jak je to možné?! Brouci! To ti brouci ho odnaučili pít! Došel ke mně a rozjařeně mě vyvedl z omylu. „Byl jsem na záchytce!“ Vzdychla jsem si.

„Bože, dítě, a já myslela, že jste konečně přestal pít a že se konečně…“ Smutně mě přerušil. „Víte, co se mi stalo? Ztratil jsem všechny brouky, co jsem našel!“ Víc jsem se nedozvěděla, protože mi přijel autobus.

Na poště jsem potřebovala něco doplnit na obálce, položila jsem ji tedy na šikmou desku stolku, která tam k těmto účelům je, a když jsem hledala v kabelce tužku, obálka bleskurychle sjela na zem pod nohy stojících zákazníků, což jsem mohla předpokládat. Tyhle šikmé desky totiž nemají na svém konci zarážku, takže ať na ně položíte, co chcete, sjede vám to na zem. A protože se na poště na tyto šikmé desky většinou pokládají obálky nebo složenky, stane se to, co mně, skoro každému.

Mně se to stalo už několikrát... Prosím vás, Česká pošto, kdo vám tyhle šikmé desky navrhoval? Ten šikula, který nepřemýšlí, ale zato vesele navrhuje, ten by si zasluhoval, aby jeho jméno bylo na každé šikmé desce! Dejte ho tam, prosím vás, ať víme, komu máme nadávat! 

Kousek ode mě se bavily dvě ženy. „Moje největší kamarádka je Věra, se kterou jsem seděla od první třídy až do maturity,“ řekla jedna. Druhá se na ni podívala a pak suše ucedila. „Moje největší kámoška je moje kabelka.“    

Před poštou jsem potkala známou, pochválila jsem jí nádherný mahagonový přeliv a  ona se usmála a pohodila novou, mahagonovou hřívou.

„Představ si, že ten můj se ke mně chtěl po půl roce vrátit, protože ho vyhodila ta, se kterou mi zahnul. A víš, co mi řekl? Věř mi, že mě můžeš mít zase tak ráda, jako jsi mě měla ráda před půl rokem! A já mu řekla, já jsem tě neměla ráda nikdy! Zabouchla jsem mu dveře před nosem a objednala jsem se k holiči!“

Na oplátku jsem jí řekla také jeden příběh.

„Moje kamarádka se se svým ex-manželem vypořádala podobně. Rozvedl se s ní kvůli jiné, ona celý rok probrečela, a on přišel za rok zpátky a prosil a škemral, a kromě jiného jí řekl, tak dobře, já si tedy kleknu, když mě chceš vidět na zemi!

A ona mu vmetla do tváře, ne, nechci tě vidět na zemi, já tě chci vidět pod zemí!“ Z pošty jsem jela autobusem do své pracovny v Kouřimské ulici. Autobus byl plný a mezi stojícími cestujícími stála i „moje“ paní pošťačka, nádherná, blonďatá ženská, která mi připomíná francouzské herečky.

Táhla tašku na kolečkách a na rameni měla ještě jednu, obě plné dopisů, novin, složenek a já nevím, čeho ještě. Protahovala se mezi lidmi, aby se dostala ke dveřím, sotva držela rovnováhu, ale měli byste vidět, s jakou grácií to zvládala!                                               

Vystupovaly jsme u staré pojišťovny spolu a já jí řekla, že vypadá jako francouzská herečka, a kdyby ji dostal na půl hodiny do rukou vizážista, že by mohla být na titulní stránce toho nejlepšího světového módního časopisu a ona zčervenala a byla ještě krásnější…