Vzala sis už prášky?

Irenčičce to nevadí a protože pořád někde na něco čeká - většinou je to autobus nebo vlak - tak své tchyni, při čekání, ráda volá.

To ráno měl autobus na kolínské nádraží zpoždění, a tak Irenčičce „její“ rychlík do Prahy ujel a druhý jel až za pětadvacet minut.

A co myslíte, že jsem udělala? Šla jsem si stoupnout před nádraží a zavolala jsem své tchyni. Po informacích o tom, jaké počasí je v Kolíně a jaké v Jablonci, jsem přešla na důležité věci.

„Vzala sis už prášky, máti?“

„A jaký, Irenčičko?“

„Ty dva, co bereš každý den ráno!“

„Já vím! Mám je připravený, ale od rána mi nějak není dobře, motá se mi hlava...“

„Zlato moje, ale právě proto si ty dva prášky musíš brát hned ráno, aby se ti hlava nemotala!“

„Já vím, Irenčičko, mám je tady připravené!“

„Tak si je teď hned vem a já ti zavolám, až přijedu do Prahy!“

Když jsem šla po Václavském náměstí k Činohernímu klubu, zavolala jsem znovu.

„Vzala sis ty prášky?“

„Vzala, Irenčičko moje! A hned je mi líp!“

„No vidíš! A teď se najez!“

„Najím! To víš, že se najím! I když, Irenčičko, já bych vůbec jíst nemusela!“

„To já vím! Ale jíst musíš! Všichni musíme jíst!“

Mé pětadevadesátileté tchyni se tohle téma moc nelíbí, a tak mě nepřekvapilo, že takticky odvedla řeč od sebe.

„A ty, Irenčičko, tys už jedla?“

„O mě se neboj, zlato! Dělám si do vlaku svačinu! Dneska jsem měla dvě obložené housky! Tak se teď jdi najíst taky!“

Před čtrnácti dny měla zdravotní problémy a musela na ně brát dva prášky ráno a dva prášky večer. Když zdravotní problémy za několik dnů ustoupily, zeptala jsem se jí, jestli si bere ráno ty dva prášky, aby se jí nemotala hlava.

„A jaké, Irenčičko? Já přece žádné jiné prášky neberu. Teď musím dobrat tyhle a pak už žádné brát nebudu.“

Chvíli jsme se dohadovaly a pak jsem to vzdala.

„Máti, zlato moje, necháme toho. Dober tyhle prášky, co musíš brát, ano?“

Druhý den mě překvapila.

„Irenčičko moje zlatá, jestlipak víš, že já musím brát každé ráno dva prášky, aby se mi nemotala hlava?“

Oddychla jsem si a pochválila jsem ji.

„Ty jsi moje šikulka, že sis na to vzpomněla! Ale já ti to stejně každé ráno připomenu!“

Když jsem přišla domů a vařila jsem na druhý den, protože teď denně v Činoherním klubu zkouším, všimla jsem si, že pan Fuchs nad něčím přemýšlí, a netrvalo dlouho, dozvěděla jsem se, nad čím.

„Co myslíš, mám si vzít půlku prášku nebo celý...?“

Každodenní všednosti. Všichni je známe. Kolik jich denně potkáme, co myslíte? Desítky? Stovky? Ani si je neuvědomujeme, mám pravdu?

Víte, moji milí, co bych strašně moc přála lidem na Ukrajině a lidem z Ukrajiny, kteří utekli před válkou? Přála bych jim, aby se k nim tyhle každodenní všednosti, které si ani neuvědomujeme, co nejdřív vrátily...