Pánové, kam zmizela vaše mužnost?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Cestování vlakem

Kde je? Kam se ztratila? A kdy? Ta vaše mužnost totiž zmizela strašně nenápadně. Ještě v roce 1994 vám nechyběla, i v roce 1995 jste ji měli, řekla bych, že jste byli mužní ještě několik let potom a pak najednou - konec. Vaše mužnost byla pryč.

Pokud vás zajímá, proč si to myslíme my, mladé i méně mladé ženy, které dojíždíme do zaměstnání vlakem, hned vám to povím! 

Začala jsem dojíždět z Kolína do Prahy v roce 1994. Ze začátku jsem jezdila pantografem, a pokud jsem jela večer, sedala jsem si pouze do vagonu, kde byli alespoň dva tři muži. Cítila jsem se s nimi bezpečně. Do vagonu, kde seděly samé ženy, bych si nikdy nesedla. Copak bychom se ubránily, kdyby nás někdo obtěžoval, ohrožoval, napadal nás?

Po roce dojíždění jsem začala jezdit rychlíky. Když jsem jela večer nebo v noci, byla jsem spokojená, když jsem objevila v kupé dva muže, na kterých bylo vidět, že se znají, a když jsem si k nim přisedla, věděla jsem, že tahle cesta bude klidná. Nic se mi nestane.

Když bylo kupé plné mužů, sedala jsem si do kupé hned vedle, co nejblíž k nim, aby mě slyšeli, kdyby se něco dělo v mém kupé, kde muži nebyli...

Je to asi deset let, co jsem nastoupila v Praze na Hlavním nádraží do vlaku, vlezla jsem do kupé, kde už seděla jedna dívka, sundávala jsem si bundu, a vtom do kupé přišel kluk s batohem na zádech, a slušně dívku poprosil o dvacet korun. Řekla, že nemá, a on na ni začal sprostě řvát a šel do vedlejšího kupé a za chvíli jsme slyšely, jak řve sprostě i odtamtud...

Dívka se na mě nešťastně podívala. „Včera to bylo totéž. Projde vagonem, chce peníze, a když mu nedáme, sprostě nám nadává!“

Během několika dnů jsme si ho my, dívky a ženy, co dojíždíme, zmapovaly. Ano, dívky a ženy, protože na muže si ten agresor netroufl a nikdy nešel do kupé, kde seděl muž. A tak jsem toho využívala.

Několikrát se mi stalo, že jsem nastoupila do vagonu a uviděla agresora, jak jde proti mně. Vešla jsem rychle do kupé, kde seděl muž, a agresor prošel kolem a šel tam, kde seděly jenom ženy. Jednou procházel vagonem a nikdo mu nic nedal. Když došel na konec vagonu, začal sprostě řvát a vyřídil si to s námi, dívkami a ženami, najednou.

Uběhl měsíc a agresor, jak přišel, tak zmizel...

A já si teprve potom uvědomila, proč vám tohle všechno vyprávím.

Když jsem se před agresorem „schovávala“ do kupé, kde seděl muž, a agresor nás přešel, z kupé, kde seděl muž, jsem zase odešla a sedla si do jiného kupé, kde seděla jedna nebo dvě ženy.

A teprve tehdy, zhruba před deseti lety jsem si uvědomila, že si už pěkně dlouho sedám pouze do kupé, kde sedí žena nebo ženy. Když jedu večer, sedáme si my, ženy, mladé, méně mladé i nemladé, do jednoho kupé. Žádná z nás si nesedne tam, kde sedí muž nebo muži. Uvědomujeme si to, a často si říkáme, aniž bychom se znaly: Pěkně se se k sobě slejzáme, co? Ženy k ženám!

Řekněte mi, pánové, čím to je, že se cítíme být více v bezpečí, když jsme v kupé jenom samé ženy? Kdy a proč u nás, žen, došlo k téhle změně, když jsme se ještě koncem devadesátých let cítily bezpečně v kupé s muži?

Nevím. Neumím si to vysvětlit, ale je to tak.

A tak se vás, pánové, ptám ještě jednou, kam zmizela vaše mužnost?

Spustit audio

Související

  • Kouzelný vlak

    První ženu jsem potkala v pantografu, na trase Pardubice - Kolín - Praha, asi před dvaceti lety. Když jsem v Kolíně nastoupila, okamžitě jsem si jí všimla!

  • Irena Fuchsová: Podvodník

    Procházela jsem vlakem a hledala kupé, kde by neseděl nikdo nebo maximálně jeden člověk. Kvůli koronaviru to tak děláme všichni.

  • Dva kluci ve vlaku

    Nedávno jsem jela z Prahy do Kolína pozdě večer. Šla jsem přímo na nástupiště, kde už postávalo několik cestujících a mezi všemi se vyjímali dva kluci. Oba měli bíl...