Kouzelný vlak

Zabrala dvě sedadla. Na sedadlo vedle sebe rozložila háčkovanou dečku, na tu pečlivě složila svou šálu, vedle ní položila zrcátko a z korálků vyrobenou kytičku, vedle dečky postavila kabelku, a o ni opřela pouzdro, ve kterém byly nějaké fotografie.

Byla v neustálém pohybu, stále něco v tomto svém „pokojíčku“ upravovala, měnila, při tom si povídala, usmívala se, občas se i postavila a zase si sedla a zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, že je ve vlaku, který se pomalu zaplňuje.

Byl to ranní spoj do Prahy, v Českém Brodě přistoupilo hodně lidí, stáli i v uličce mezi sedadly, ale nikdo jí neřekl, paní, ukliďte si to, ať si můžu sednout, zabíráte jedno místo!

Všichni jsme s úsměvem pozorovali ten její svět, ve kterém si spokojeně na dvou sedadlech žila. Před Prahou začala své věci uklízet, její svět se rychle vytrácel, stejně jako se vytrácely naše úsměvy.

Druhé setkání mě potkalo ve vlaku před půl rokem, když jsem jela z Prahy do Kolína. Sedla jsem si do kupé, kde seděla paní, se kterou se známe z kolínských ulic. Usmála se na mě, řekla mi, že jsem před rokem oddávala její neteř, a že jsem měla krásný svatební projev, zeptala se mě na Činoherní klub, a pak jsem se jí zeptala já, proč byla v Praze.

„Vypadáte tak šťastně a spokojeně, jako byste si byla v Praze pro výhru!“

Rozesmála se. 

„To máte pravdu! Jsem šťastná a spokojená! A jela jsem si pro výhru! A za týden pojedu zase! Každý týden jsem šťastná a spokojená! Každý týden si jezdím do Prahy pro výhru. Někdy jedu ráno, někdy dopoledne, někdy odpoledne. Na kolínském nádraží si koupím časopis a bagetu, sednu si k okénku, abych viděla ven, a užívám si celou cestu. V Praze se jdu podívat na Václavské náměstí, mám tam několik obchodů, kam pokaždé zajdu, někdy si tam i něco koupím, a za dvě hodinky jedu zpátky do Kolína.“

Překvapeně jsem na ni koukala a ona se rozesmála.

„Chcete vědět, proč to dělám? Protože potřebuju chvíli klid. Být sama. Aby po mně nikdo nic nechtěl. Abych si dělala, co chci. A to se mi dneska splnilo. Dělala jsem, co jsem chtěla. A dělám to i teď. Chci si s vámi povídat, tak si povídáme.“

A pak mi vyprávěla, jak v jejich domě bydlí s manželem, se třemi dospívajícími dětmi, se svými rodiči a s tchyní.

„Nemám v celém domě jedinou místnost, kde bych mohla být sama. Nemám jediný kout, kam bych se mohla schovat. Někdy jsem byla tak zoufalá, že jsem si říkala, že se zavřu do skříně! Ale i tam by mě našli! Všude mě najdou! Všude. Strašně mi chyběla samota. Toužila jsem dělat alespoň chvíli to, co chci já! A pak jsem jednou stála na mostě a koukala na vlak, co přijížděl do Kolína od Prahy, a najednou jsem věděla, co udělám.“

Napadlo mě to nejhorší, ale ona se opět rozesmála.

„A taky jsem to udělala! A už dva roky jsem šťastná a spokojená! V práci si nadělám hodiny, jednou týdně si vyberu náhradní volno, které je jenom moje a jedu do Prahy a zpátky.“