Pojď jíst! Máš to na stole!

Určitě každá z vás zná tyto dvě věty:

Pojď jíst! Máš to na stole!

Tyto dvě věty na své miláčky voláme několikrát! Ano! Několikrát!

Než vám, pánové, jídlo připravíme na talíř, zavoláme na vás, mám ti už dát jídlo?

A když slyšíme vaši odpověď, jo, už jdu, začneme vám dávat jídlo na talíř.

Když ale jídlo přineseme na stůl – vy tam nesedíte.

„Pojď jíst! Máš to na stole,“ zavoláme pořád ještě příjemným hlasem, protože doufáme, že se právě teď odněkud vyloupnete.  Ale kdepak. Nikde nikdo.

„Pojď jíst! Máš to na stole,“ zavoláme hlasem už zdaleka ne tak příjemným, a když nám neodpovíte, voláme znovu a znovu!

"Pojď jíst, máš to na stole!"

V duchu vás, pánové, nazýváme slovy, která do rozhlasu říkat nemohu a stále voláme.

„Pojď jíst! Máš to na stole!“

„Vystydne ti to!“

„Budeš to mít studený!“

Protože od vás stále neslyšíme žádnou odpověď, jdeme vás, pánové, hledat po bytě, po chalupě, v garáži, v dílně, na zahradě, na půdě, ve stodole, ve sklepě, pod autem, na stromě, na štaflích, u počítače, v koupelně, na záchodě atd.

V lepším případě vás najdeme a ženeme vás k jídlu, ze kterého pomalu utíká teplo, stejně jako z nás utíká naše láska k vám!

V horším případě jste se propadli do země, což by nám za jiné situace bylo fuk, ale teď ne! Teď nás to rozčílí, protože teď máte na stole jídlo, se kterým jsme se kuchtily, jídlo, které jsme už připravily na talíř, jídlo, které vypadá nádherně a my chceme, abyste si už konečně k němu sedli, snědli ho, a pak se s plným žaludkem někam svalili a my od vás měly konečně chvíli pokoj! Jenomže vy prostě nejste. Vypařili jste se.

„Pojď jíst, máš to na stole,“ voláme popáté, podesáté - a nikdo se nám nemůže divit, že se intenzita našich hlasů nepříjemně zvyšuje, protože cítíme narůstající vztek, když vidíme, že jídlo stydne, že už nevypadá tak dobře, jako před chvílí, když jsme ho daly na stůl, a radost, kterou jsme měly z krásně upraveného talíře, je ta tam!

Teď si představujeme, že vám talíř hodíme na hlavu, až se konečně objevíte, a vy, pánové, pořád nejdete a nejdete, a tím, že nejdete a nejdete, devalvujete naši práci, kašlete na naši lásku, s jakou jsme jídlo připravovaly, a znovu, už pokolikáté nám ukazujete, že jsme vám šumafuk.

... a vlastně nám, svým ženám, vracíte, pánové, všechno, co jste zažívali, když jste byli malí, a museli jste na zavolání běžet ke stolu a nesměli jste se opozdit, a nesnášeli jste to, ale nemohli jste se vzbouřit, protože jste byli malí kluci.

To, že nepřijdete k jídlu, když vás zavoláme, pánové, to je odveta za vaše dětské příkoří. Což chápu! Ale dost dobře nechápu, proč to odnášíme my, vaše ženy, když za to může vaše maminka nebo váš tatínek!