Pořád píše. V práci jako přísná úřednice, v blogu jako veselá glosátorka

Vyšší soudní úřednice pracuje na insolvenčním oddělení pardubického krajského soudu. „Připravuju koncepty pro soudce a některá jednoduchá usnesení nebo rozhodnutí vydávám pod svým jménem. Sice hodně píšu, ale je pro mě stěžejní ten zákon. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybych se mohla realizovat kompletně. Proto jsem začala psát blogy. Forma blogu mi umožňuje se prezentovat a vyjadřovat tak, jak bych v té práci nemohla,“ přiznává.

Bez příkras

Podle Veroniky se v dnešní době sociálních sítí mnozí hodně přetvařují. „Snaží se pomocí různých filtrů a aplikací ze sebe fyzicky i povahou dělat něco, co úplně nejsou. Chci popisovat, co se reálně děje, dát do toho trochu ironie, satiry a ještě se tomu zasmát. Zdálo se mi, že by to mohlo lidi bavit. Zpětná vazba je pěkná.“

Veroplky, tedy blog Veroniky Jiráskové, nemají žádný plán. „Jsem povahou střelec. Prostě si sednu a začnu psát. Osvědčilo se mi to jako nejlepší metoda. Blog je přirozený, teď hned. Nemám žádnou pravidelnost, žádný časový interval. Tahle spontánnost mi vyhovuje. Líbí se mi, že čtenáři můžou on-line reagovat. Podařilo se mi napsat dokonce i knížku, kterou jsem teda ještě nevydala, ale už mám rozepsanou další, a to z kriminálního prostředí. Vystudovala jsem trestní právo, kriminalistiku a tohle prostředí mě zajímá.“

Na sociálních sítích má autorka asi 35 000 sledujících a navazuje různé formy spolupráce. „S jednou pardubickou kavárnou jsme třeba vymysleli, že uděláme dětem z dětského domova hezké odpoledne na vysvědčení. Domluvila jsem se s paní ředitelkou a skutečně jsme s manažerem kavárny přijeli, dovezli jsme dorty, limonády. Pro mě to byl obrovský zážitek. Člověk má o dětském domově nějaké představy díky článkům a reportážím. Byla jsem mile překvapená tím, jak to na mě působilo rodinně. Když mě jedno dítě chytlo za ruku a chtělo si jít se mnou hrát, viděla jsem, že to je to, co potřebují. Stačí jim pozornost a jsou šťastné. Vůbec nejde o nějaké materiální věci.“